Článek
V červenci roku 1864 klopýtal seržant Thomas Whitaker z Pensylvánie mezi tisíci dalších mužů prachem rozpálené země. Ještě před několika týdny bojoval u Atlanty. Teď byl zajatec. Hlídky Konfederace jej vedly k místu, které na mapách neslo název Camp Sumter.
Když se před ním otevřela brána tábora, ucítil sladce nasládlý pach rozkladu. Plot z hrubých kmenů obklopoval obrovské pole bez stromů. Nikde žádné baráky, žádné stany. Jen tisíce vyhublých mužů v hadrech. Někteří si postavili malé přístřešky z dek a větví, aby se chránili před spalujícím sluncem nebo deštěm.
Whitaker později vzpomínal, že první věc, kterou viděl, byla mrtvola ležící u potoka. Nikdo ji neodnesl. Nikdo se o ni nestaral.
Vězni jen seděli a čekali.
Někteří čekali na výměnu zajatců. Jiní na smrt.
Whitaker si sednul na zem a pochopil, že právě vstoupil do jednoho z nejtemnějších míst celé americké občanské války.
Tábor, který neměl existovat
Camp Sumter vznikl v únoru roku 1864 u malé železniční zastávky Andersonville ve státě Georgia. Konfederace zoufale hledala místo, kam umístit tisíce zajatých vojáků Unie. Původní tábory na jihu byly přeplněné a fronta se neustále posouvala.
Inženýři proto vybrali odlehlé místo u potoka Stockade Branch. Postavili dřevěnou palisádu vysokou téměř šest metrů a uvnitř vytyčili prostor o rozloze 6,7 hektaru, který byl v červnu 1864 rozšířen na asi 11 hektarů.
Tábor měl pojmout deset tisíc mužů.
Během několika měsíců jich zde bylo přes třicet tisíc.
Přeplnění bylo tak extrémní, že na jednoho vězně připadaly sotva tři čtvereční metry prostoru. Muži spali namačkaní na zemi, v blátě nebo v prachu, podle toho, zda zrovna pršelo nebo panovalo spalující horko.
Jediným zdrojem vody byl úzký potok protékající táborem. Na horním konci sloužil jako latrína. Na dolním konci z něj vězni pili.
Dobová fotografie z roku 1864 zobrazující improvizované přístřešky vězňů z dek a větví v Camp Sumter.
Hlad, nemoci a zoufalství
Strava se skládala z hrubé kukuřičné mouky, někdy doplněné malým kusem masa. Často však maso chybělo úplně. Vězni si proto z mouky míchali řídkou kaši, kterou pekli na rozpálených kamenech.
Podvýživa byla všudypřítomná.
Nedostatek vitaminů způsobil epidemii kurdějí. Dásně vězňů krvácely, zuby vypadávaly a těla slábla natolik, že muži nedokázali stát.
Další smrt přinášela úplavice a tyfus.
Lékařská péče téměř neexistovala. V táborové nemocnici ležely stovky pacientů přímo na zemi bez léků a bez obvazů.
Denně umíraly desítky lidí.
V létě roku 1864 dosahovala úmrtnost někdy až sto mužů za jediný den.
Mrtví, kteří zaplnili pole
Když někdo zemřel, spoluvězni jej položili u brány tábora. Stráže pak těla naložily na vozy a odvážely je na nedaleké pole.
Tam vznikl jeden z největších vojenských hřbitovů americké občanské války.
Celkem zde zemřelo téměř třináct tisíc vojáků Unie.
Jejich jména byla později identifikována díky bývalému vězni Dorence Atwaterovi, který tajně vedl seznam mrtvých. Když válka skončila, jeho záznamy umožnily označit většinu hrobů.
Velitel Henry Wirz
Nad tímto chaosem stál jediný muž.
Kapitán Henry Wirz.
Narodil se ve Švýcarsku a do Ameriky přišel jako mladý přistěhovalec. Během války vstoupil do armády Konfederace a v roce 1864 byl jmenován velitelem Andersonville.
Jeho postava dodnes vyvolává spory.
Někteří historici tvrdí, že byl krutý a bezohledný. Jiní tvrdí, že byl jen důstojníkem uvězněným v beznadějném systému, který nedokázal zajistit zásoby ani léky.
Faktem zůstává, že tábor se pod jeho velením stal symbolem hrůzy.
Stráže měly povolení střílet každého, kdo překročil takzvanou linii smrti. Šlo o vnitřní hranici zhruba 5 metrů od plotu. Stačil jediný krok a stráže střílely bez varování.
Desítky mužů tak zemřely jen proto, že se přiblížily příliš blízko k palisádě.
Vězni proti vězňům
Hrůza Andersonville měla ještě jednu podobu.
Uvnitř tábora vznikla skupina násilníků známá jako Raiders. Tito muži okrádali slabší vězně, kradli jídlo a často své oběti brutálně bili.
Nakonec se proti nim ostatní vězni postavili. Zorganizovali vlastní soud, který Raiders odsoudil.
Šest z nich bylo popraveno oběšením přímo uvnitř tábora.
I v tomto pekle se tak objevila snaha o spravedlnost.
Soud, který sledovala celá Amerika
Když v dubnu 1865 skončila občanská válka, zprávy o Andersonville šokovaly severní státy.
Noviny přinášely svědectví vyhladovělých vojáků a kresby kostnatých postav přežívajících v bahně.
Veřejnost požadovala odpovědnost.
Henry Wirz byl zatčen a převezen do Washingtonu. V srpnu 1865 začal vojenský proces, který se stal jedním z prvních soudů za válečné zločiny v moderních dějinách.
Proti Wirzovi svědčily desítky bývalých vězňů.
Po dvou měsících byl uznán vinným.
Dne 10. listopadu 1865 byl ve Washingtonu popraven oběšením.
Andersonville National Cemetery, Georgia – řady náhrobků vězňů Camp Sumter
Stín Andersonville
Dodnes není spor o Wirzovu vinu zcela uzavřen. Někteří historici tvrdí, že byl obětním beránkem, protože skutečný problém spočíval v rozvrácené ekonomice Konfederace a nedostatku zásob.
Jiní však připomínají, že tisíce mužů zemřely pod jeho velením.
Andersonville dnes existuje jako národní památník.
Tiché řady bílých náhrobků připomínají téměř třináct tisíc vojáků, kteří zde zahynuli během pouhých čtrnácti měsíců.
Je to místo, které ukazuje, jak tenká je hranice mezi válkou a katastrofou.
A také připomínka toho, že i v zemi, která se později stala symbolem svobody, existovalo místo, kde lidé umírali hlady za dřevěnou zdí.
Seznam použitých zdrojů:
1. Andersonville Prison, Wikipedia [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia [cit. 2026-03-14]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Andersonville_Prison
2. National Park Service. „Henry Wirz“ [online]. U.S. National Park Service [cit. 2026-03-14]. Dostupné z: https://www.nps.gov/people/henry-wirz.htm
3. National Park Service. „Captain Henry Wirz“ [online]. Andersonville National Historic Site, U.S. National Park Service [cit. 2026-03-14]. Dostupné z: https://www.nps.gov/ande/learn/historyculture/captain_henry_wirz.htm
4. National Park Service. „Witnesses Who Testified at the Trial of Henry Wirz“ [online]. Andersonville National Historic Site, U.S. National Park Service [cit. 2026-03-14]. Dostupné z: https://www.nps.gov/ande/learn/historyculture/wirztestimonies.htm
5. National Park Service. „What Happened to Henry Wirz?“ [online]. Andersonville National Historic Site [cit. 2026-03-14]. Dostupné z: https://www.nps.gov/common/uploads/teachers/lessonplans/Conclusion%20-%20What%20Happened%20to%20Henry%20Wirz.pdf
