Článek
Ve veřejné debatě o českém školství se opakovaně vrací volání po zrušení víceletých gymnázií. Nejnověji se téma znovu otevřelo v souvislosti s přijímacími zkouškami, které v těchto dnech skládají žáci 5 tříd základních škol. Kritici tvrdí, že tento typ škol prohlubuje nerovnosti, oslabuje druhý stupeň základních škol a podporuje selekci, která má negativní dopad na psychiku dětí. Ale co když víceletá gymnázia nejsou příčinou problému, nýbrž jeho částečným řešením?
Je nutné připustit jednu věc: děti nejsou stejné. Rozvíjejí se různým tempem, mají rozdílné zájmy, různé rodinné zázemí i motivaci. Někdo už v páté třídě sám čte encyklopedie, jiný potřebuje individuální pomoc s učivem. Máme tedy všem nabízet stejný přístup? Nebo vytvářet různorodé cesty, které umožní každému žákovi dosáhnout svého maxima?
Víceletá gymnázia vznikla právě s tímto záměrem – podpořit děti, které se v běžné základní škole necítí intelektově naplněné. Dnes se však tyto školy stávají terčem kritiky, že odčerpávají ty „lepší“ žáky ze základních škol a způsobují tak nerovnováhu. Jenže není pravda, že by odchod několika motivovaných dětí ze třídy automaticky zničil kvalitu výuky. Naopak – zůstávající žáci možná získají větší prostor a pozornost učitele. A především: žák, který se v běžné třídě nudí, často ztrácí zájem o školu. To je škoda, kterou žádná ideologická rovnost nevyváží.
Inkluzivní vzdělávání, které dnes tvoří základní kámen našeho systému, je hodnotově správné, ale prakticky problematické. Učitel se musí během jedné vyučovací hodiny věnovat žákovi s dyslexií, dítěti s poruchou pozornosti, dítěti s asistentem pedagoga – a zároveň má být schopen udržet pozornost a rozvoj i u těch nejzvídavějších. Je to úkol nadlidský. Nejde o výčitku vůči dětem se speciálními potřebami – ale o fakt, že v běžných třídách dnes výuka často stagnuje. Asistent pedagoga není zárukou individualizace výuky. Pokud necháme nadané děti bez zajímavých výzev, je to stejný problém jako u těch, kteří škole nestačí.
Často se ozývá, že víceletá gymnázia zvyšují nerovnosti a vybírají si děti ze sociálně silnějších rodin. Ale stejný problém se týká i běžných základních škol – rodiče se už dávno rozhodují, kam dítě zapíšou, podle kvality školy a její pověsti. Výsledkem je segregace napříč městy, kdy se některé školy stávají přetíženými a jiné „poslední volbou“. Víceletá gymnázia v tomto nejsou výjimkou, ale spíše přirozenou odpovědí systému na poptávku rodičů. A když stát nabídku těchto škol omezí, zůstane otevřená cesta jen těm, kteří si mohou dovolit platit soukromé školy nebo drahé přípravné kurzy. A to je skutečná sociální nerovnost.
V diskusích zaznívá také argument o „zbytečném stresu“ – přijímací zkoušky v páté třídě jsou příliš náročné a psychicky zatěžující. Ano, mohou být náročné, ale stejný tlak čeká děti v deváté třídě. Řešením není zrušit víceletá gymnázia, ale změnit způsob, jakým děti přijímáme – například zavést diagnostické pohovory, širší škálu hodnoticích kritérií, snížit tlak na výkon. Víceletá gymnázia sama o sobě nejsou zdrojem stresu. Stres vytváříme my – rodiče, učitelé, systém, který žádá výkon místo pochopení.
Argument, že víceletá gymnázia snižují úroveň druhého stupně základních škol, je navíc velmi obecný a těžko prokazatelný. Pokud školy ztrácejí motivaci, když od nich odejde pár žáků, možná bychom se měli bavit spíš o vnitřním nastavení systému než o zákazu konkurence. V Británii, Německu nebo Nizozemsku existují selektivní školy jako běžná součást vzdělávacího systému. V Británii jsou to například „grammar schools“, které výběrově přijímají žáky už od jedenácti let – a nikdo kvůli tomu nehovoří o „selhání systému“. Naopak – rozmanitost vzdělávacích cest je považována za výhodu.
Víceletá gymnázia nejsou nástrojem elity, ale často poslední možností pro rodiče, kteří chtějí kvalitní výuku bez nutnosti sahat hluboko do peněženky. Jsou veřejné, bezplatné, přístupné. A hlavně: dávají smysl. Protože děti nejsou stejné. A my bychom na to neměli zapomínat.
