Článek
Kdo má právo jít volit a rozhodovat o našem společném osudu? Dosud my všichni, přesněji řečeno my všichni svéprávní a dospělí. Dlouhodobě se řeší otázka, jak je to s tou dospělostí, jestli je 18 let opravdu takovým milníkem a zdali by nebylo lepší věkovou hranici posunout níže. S článkem Omezení volebního práva seniorům. Je čas zavést horní věkový limit? přichází na přetřes i otázka svéprávnosti.
Reciproční zavedení horního limitu do debaty o volebním právu zní na první pohled logicky. Máme-li tu děti, které ještě nemohou, protože nejsou dost zralé, proč bychom tu neměli mít i seniory, kteří už nemohou, když se, jak se někdy eufemisticky říká, stávají v pokročilém věku zase dětmi. Na start mě napadají dva důvody: procedurální a morální.
Vůbec si nedokážu představit, jak by měla probíhat ta procedura, která by určila, že od této chvíle už to nejde. Pokud bychom chtěli dát čistě věkovou hranici, narazíme okamžitě do zdi. Ať už by byla jakkoliv vysoká, vždycky by se objevili občané starší tohoto data, kteří by byli ještě dost při síle a při smyslech, aby se bránili krácení vlastních práv.
Možná i při vědomí slepoty této uličky přichází autor zmíněného článku s „pravidelnou zdravotní prohlídkou nebo testy kognitivních schopností, které by pomohly posoudit, zda jsou senioři schopni učinit informovaná rozhodnutí při volbách.“ Odpusťte mi silně citově zabarvenou ilustraci, ale dlouho mi takhle neběhal mráz po zádech.
Tady musím férově poznamenat, že Martin Skácel v citovaném článku svědomitě zmiňuje, že „takový návrh by měl své výzvy a mohl by narazit na řadu etických, právních a praktických problémů. Například by bylo nutné určit, kdo a jak bude posuzovat zdravotní stav a kognitivní schopnosti seniorů, jak zajistit transparentnost a spravedlnost tohoto procesu a jak chránit soukromí a důstojnost seniorů.“ Inu výzva, to tedy určitě je.
Vůbec si nedokážu představit zřízení oné odborné kurie, která by měla určovat kdo ještě ano a kdo už ne. Vůbec si nedokážu představit, jak bychom měli dospět ke zřízení instituce, která by tohle zvládla kočírovat bez nebezpečí zneužití. Vůbec si nedokážu představit, že by se tohle dalo nastavit spravedlivě, když se už staletí přetahujeme, co to vůbec spravedlnost je, a samotné volby bývají hodně o tom, jaké pojetí spravedlnosti bude mít navrch. Možná jenom nemám dost fantazie, ale spíš než výzvy vedoucí k zajištění živé a zdravé demokracie vidím potenciální výbuchy, které by jí daly pořádně na frak.
Dejme tomu, že mám opravdu slabou fantazii a že by se nám nakonec přece jen povedlo takovou filtrační instituci zřídit. Pak přichází na řadu morální záděr. Představte si, jak jdete za rodičem nebo prarodičem a sdělujete mu: „No tak ti ty testy nevyšly. Už nemůžeš volit. Seš prej moc náchylnej nebo co.“ Představte si sami sebe o čtyřicet, padesát let později, jak se snažíte v pokročilém staří, kdy už vám hlava tolik neslouží, dělat alespoň základní věci, abyste si přišli ještě užiteční, a tu se jednoho rána dozvíte, že už nejste dost při smyslech pro volební urny. Můžou vám to říct s láskyplnou péčí i upřímnou starostí, ale tím se budou cítit líp spíš oni - plnohodnotní občané, mezi které už nepatříte.
Masaryk v závěrečné kapitole Ideálů humanitních zmiňuje: „Už dávno bylo řečeno: ‚Cti otce svého i matku svou!‘ Já myslím, že máme k tomu přidat: A měj úctu k duši svého dítěte! Pamatuj na generace budoucí!“ Ten by se divil, jak při pamatováčku na generace budoucí zvažujeme uctít rodiče zkrácením práv.
Zespoda by to šlo
Raději se vraťme ke spodní časti debaty o změně volebních práv, která tolik nezavání sociálním inženýrstvím. Procedurální potíže veškeré žádné, ovšem věkové patálie přetrvávají. Tak jako neexistuje dostatečně vysoká hranice, aby se nenašel někdo starší, kdo ještě chce volit, těžko dojdeme k tam nízké hranici, aby se nenašel někdo mladší, kdo už chce taky volit. Pokud snížíme volební věk na sedmnáct, ozvou se šestnáctiletí, půjdeme-li na 16, můžeme čekat výhrady patnáctiletých. K nárazu do zdi tu ovšem nedochází, protože kráčíme opačným směrem.
Zatímco při zavedení horní věkové hranice vnášíme do systému omezení volebního práva, jakýkoliv posun spodní hranice představuje jeho rozšíření. Můžeme se pak dále bavit, že to rozšíření ještě není dostatečné, ale pořád je to rozšíření. Historicky byly chvíle rozšíření volebního práva spjaty s rozvojem demokracie, není důvod domnívat se, že by tomu mělo být v tomto případě jinak. Naopak omezování práv zpravidla nevěstí nic dobrého, ať už jsou původní záměry sebevznešenější.
Doplňování žádoucí diskuse o dřívějším zapojení občanů do voleb recipročním rozjímáním o odebrání volebního práva některým seniorům, nepovažuji za šanci na ozdravení demokracie, ale za nášlapnou minu, která ji naopak může pěkně pocuchat. Pokud máme obavy, že na stáří příliš snadno podléháme populismu a jiným nešvarům, pojďme o tom mluvit, pojďme našim starším spoluobčanům vysvětlovat. Pojďme je chránit, ne jim brát práva.
