Článek
Bouřlivý rok 1938
V roce 1938 došlo poprvé k aktivaci protiletadlového dělostřelectva 21. května poté, co přišly do Prahy zprávy o údajném soustředění německých armád u čs. hranic. K nástupu branců a zaujetí palebných postavení došlo vysokou rychlostí a disciplinovaně. I když zakrátko nastalo uklidnění, květnová částečná mobilizace ukázala silné odhodlání ČSR bránit se silnému sousedu. Léto se následně neslo v duchu klidu před bouří. Zvýšená pohotovost protiletadlové obrany (PO) se nařídila pouze při průběhu X. všesokolského sletu na přelomu června a července, a to v Praze a jejím okolí.
Jednou z největších vojensko-strategických nevýhod ČSR byly její tvar a dlouhá hranice s Německem, která dále narostla po Anšlusu Rakouska v březnu 1938
Události dostaly turbulentní vývoj po 12. září, kdy Hitler na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku ostře zaútočil na ČSR a prezidenta Beneše, což se stalo roznětkou k vyvolání sudetoněmeckého povstání v čs. pohraničí. Přestože byl v postižených okresech zakrátko nastolen relativní klid, válka s Německem se zdála být neodvratná. Čs. vrchní velení zahlcovaly zprávy o aktivitě nepřátelských sil na společných hranicích. Množily se případy provokativních přeletů letounů Luftwaffe nad územím republiky. Náčelník Hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí proto začal podnikat nezbytné kroky ke zvýšení obranyschopnosti. Celostátně organizovaná hlásná služba členěná do 15 středisek a 718 pozorovacích hlásek zahájila svůj nepřetržitý provoz 13. září. Zahájení činnosti vojenské i civilní obrany proti nepřátelskému letectvu nastalo 17. září v rámci válečné pohotovosti k zabezpečení chodu válečných operací. Všeobecná mobilizace, vyhlášená ve večerních hodinách 23. září, tak zastihla PO v relativní připravenosti.
Organizace a výzbroj PO
Ponecháme-li stranou stíhací letectvo, na ochraně vzdušného prostoru ČSR se měla největší měrou podílet Teritoriální obrana proti letectvu (TOPL). Poměrně omezené síly střežily nejhustěji obydlené aglomerace (Praha, Plzeň, Moravská Ostrava), zbrojní továrny (Polička, Semtín) a železniční uzly (Česká Třebová, Přerov). Hlavní štáb zorganizoval TOPL do čtyř obvodů a jim podřízených samostatných skupin: obvod „A“ – Praha – Hostivice, obvod „B“ – Plzeň – Nýřany, obvod „C“ – Moravská Ostrava a obvod „D“ – Trenčín. Při vyhlášení mobilizace bylo v pohotovosti 55 dělostřeleckých baterií a 29 světlometných čet. Ve výzbroji převažoval spolehlivý, avšak již poměrně zastarávající kanon 8,35 cm vz. 22 (140 ks), obstarožní kanony 9 cm vz. 12/20 (20 ks) a 8 cm vz. 5/8 (4 ks) a nakonec vysoce kvalitní kanon 8 cm vz. 37 (68 ks). Během následujících dnů se TOPL rozrostla o další 3 baterie děl 8 cm vz. 37 a zahrnovala rovněž 48 stálých rot protiletadlových kulometů a 11 rot velkých kulometů proti letadlům. K tomu existovalo sedm kulometných skupin, které si vybrané zbrojní závody samy sestavily pro svoji ochranu (Strakonice, Uherský Brod).
Protiletadlový kanon 8,35 cm vz. 22 v palebném postavení
Druhou složku v PO zaujímala armádní obrana proti letectvu (AOPL), tedy ochrana jednotek v poli. Zde však panoval naprosto tristní stav. Armáda disponovala 227 ks 2 cm velkých kulometů proti letadlům vz. 36 (zbraně švýcarských závodů Oerlikon), ale ty dokázaly krýt jen minimum mobilizované armády. Narychlo se vytvořilo 16 rot velkých kulometů, z nichž polovina připadla čtyřem elitním rychlým divizím, tři dostaly hraničářské pluky (HP 4, 18, 19), jednu velitelství I. armády v Kutné Hoře, dvě velitelství IV. armády v Brně a dvě se dislokovaly v okolí Popradu. Zbývajících 88 ks velkorážních kulometů dostala TOPL. Čs. armáda se během mobilizace skládala ze 41 vyšších jednotek, z nichž 34 (!) postrádalo jakékoli účinnější protiletadlové zbraně. Vzniklá mezera se tak improvizovaně zacelovala pěchotními kulomety.
Zprávy z mobilizace
Akutní nedostatek vojskové protiletecké obrany doprovázela liknavost v otázce vhodných zajištění vlastních postavení proti případným útokům nepřátelských letadel. Třetí odbor (letecký) Ministerstva národní obrany ve své zprávě oprávněně upozorňoval na nevhodný způsob přemístění nově vytvořeného Hlavního velitelství z Prahy do oblasti Vyškova. Přesun totiž probíhal během dne bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, a to v době, kdy se každou hodinou očekával vpád německých armád. Kritika padla rovněž na výběr stanoviště, odkud měl hlavní velitel řídit válku. Zámek v Račicích u Vyškova umístěný na kopci byl příliš nápadný a postrádal prvky maskování. V případném konfliktu mělo být jen otázkou času, kdy by ho německé bombardéry srovnaly se zemí, což mohlo mít nedozírné důsledky. Ostatně generál Krejčí po válce přiznal, že navzdory enormnímu stupni utajení o dislokaci čs. nejvyššího vojenského velení dokonce průběžně informoval německý rozhlas ve Vídni.
Ze zámku v Račicích by se vedla případná válka s Německem
Nepříznivá situace bohužel panovala kolem moderního kanonu 8 cm vz. 37. Přes různé komplikace obdržela armáda dodávku děl ze Škodových závodů až během července a navíc nekompletní (68 z 96 slíbených). Obsluhy jednotlivých baterií se tedy stále formovaly a chyběl jim odpovídající výcvik, což velice snižovalo jejich hodnotu. Tři nově vytvořené baterie během mobilizace postrádaly kvalifikovaný personál. Ve vojenském skladu v Leopoldově se nalézala výzbroj pro další čtyři, avšak ty se již nestihly postavit. Dělo navíc postrádalo potřebný zaměřovač, který měl být vyráběn až následující rok. Daleko horší osud potkal kanon 7,5 cm vz. 37, jež se měl stát páteří AOPL. Do podzimu 1938 se z objednaných 108 kusů nestačil vyrobit žádný a k dispozici tak zůstala pouze jediná testovací baterie, aktivovaná až během říjnových dnů. Rovněž zcela chyběla požadovaná děla ráže 4 cm pro boj s letadly v malých a středních výškách. Objednaná automatická děla soustavy Bofors měla armáda obdržet až v průběhu roku 1939.
Během mobilizace se objevovaly zprávy velitelů vyšších jednotek, upozorňující na možné nebezpečí leteckých útoků, které mohly mít fatální následky. Tento neutěšený stav pramenil z nedostatku financí z posledních let a celkového podcenění dané problematiky. Masivní zbrojení z obav před nacistickou hrozbou probíhalo až poslední tři roky, což zdaleka nestačilo. Výstavba pohraničního opevnění spolkla velkou část tehdejšího obranného rozpočtu a měla daleko vyšší prioritu než PO.
Možnosti v případné válce
Výraznou překážku pro obranu ČSR představovaly nevýhodná strategická poloha, ztížená anšlusem Rakouska, a nízká hloubka území. Celková délka hranic činila závratných 4120 km a bereme-li v potaz nepřátelský poměr Maďarska a Polska vůči Praze, bezpečná zůstávala pouze 200 km linie se spřáteleným Rumunskem. Německým letounům, využívajících i maďarský vzdušný prostor, stačilo urazit maximálně 150 km, aby dosáhly jakéhokoli cíle. Čechy a Morava, kde měly probíhat rozhodující boje, se tak ocitly v přímém dosahu letišť protivníka. Bombardéry tak mohly být po celou dobu doprovázeny stíhacím letectvem, v němž Luftwaffe disponovala technologickou i materiální převahou (910 strojů oproti 253). Během eventuální války měla tuzemská PO odolávat až tisícovce středních (He-111, Do-17, Ju-86) a střemhlavých (Hs-123, Ju-87) bombardérů, zatímco čs. strana postavila jenom 126 strojů (včetně 48 zastaralých MB-200). Při pravděpodobné pasivitě západních mocností mohla Luftwaffe nasadit podstatnou část svých sil. Do bojů o vzdušnou nadvládu nad ČSR se mohly také promítnout klimatické podmínky. Z meteorologických údajů vyplývá, že první týden v říjnu byl v Čechách a na Moravě deštivý a oblačný. Následující tři týdny se postupně vyjasňovalo, i když bylo chladněji. Kromě prvních říjnových dnů tedy počasí nemělo představovat pro útočníka výraznou překážku.
Moderní čs. stíhací letoun Avia B-35 provedl svůj první testovací let teprve 28. září 1938
Vyhlídky PO v případném konfliktu s Německem můžeme částečně odhadnout z reálných čísel z invaze do Polska v září 1939. Polská teritoriální protiletecká obrana měla dvakrát větší palebnou sílu než TOPL a vlastnila modernější a výkonnější výzbroj. Dostatečně vzdorovat však dokázala jen v místech s největší koncentrací. Ochranou v podobě baterií se čtyřmi 4 cm kanony Bofors se jistilo všech 30 aktivních pěších polských divizí i další motorizované a jezdecké brigády, avšak německým letounům dokázaly způsobit jen zanedbatelné škody. V tomto světle se prakticky neexistující AOPL jeví jako skutečná Achillova pata čs. armády. Při daném rozvržení sil v září 1938 se předpokládá, že čs. stíhací a bombardovací letectvo mohlo klást aktivní odpor pouze první týden konfliktu. Protiletadlové dělostřelectvo by dominující Luftwaffe patrně způsobilo jen minimální ztráty, a to v místech svého největšího soustředění (okolí Prahy a Brna). Německé letouny by se tak staly neomezenými pány čs. nebe a mohly beztrestně útočit na ustupující armádu a civilní obyvatelstvo. Stále se však jedná o hypotetický scénář. Jak je známo, politická reprezentace ČSR se 30. září pod nátlakem Paříže a Londýna rozhodla přijmout ponižující podmínky mnichovské dohody a odevzdat své pohraničí Třetí říši. Těžce budované armádě nebylo umožněno bojovat, což společnost dodnes vnímá jako určité trauma.
Prameny:
FETKA, Josef. Československá válečná armáda 1918-1939
MAJEWSKI, M. Piotr. Bojovat či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938
MALYPETR, Jan, SOUKUP, František, KAPRAS, Jan. Armáda a národ
