Článek
Chtěl jsem si jen lehnout. Nic víc. Neřešit, nemluvit, nepřemýšlet. Jen si sundat boty, hodit tašku do kouta a na chvíli vypnout mozek. Ten den byl jeden z těch, kdy se všechno pokazí tak nenápadně, že si toho vlastně všimneš až večer, když už nemáš energii se bránit.
V práci se to táhlo. Nekonečné porady, problémy, které nemají řešení, lidi, kteří chtějí odpovědi, ale nikdo nemá správné otázky. Celý den jsem byl v pohotovosti, reagoval, vysvětloval, uklidňoval. Když jsem konečně zavřel dveře kanceláře, měl jsem pocit, že ze mě někdo vysál poslední zbytky energie.
Cestou domů jsem si v hlavě představoval gauč. Ticho. Možná seriál, možná jen strop. Hlavně žádné rozhovory. Žádné emoce. Žádné hluboké myšlenky.
Jenže realita mě dohnala hned ve dveřích.
„Můžeme si promluvit?“ řekla.
Ta věta má zvláštní schopnost zničit i ten nejlepší plán na klidný večer. Automaticky víš, že to nebude o tom, co budeme mít k večeři. Snažil jsem se to zahrát do ztracena. Řekl jsem, že jsem unavený. Že bych si chtěl na chvíli lehnout. Že si můžeme promluvit později.
Podívala se na mě takovým tím pohledem, kdy víš, že „později“ znamená „nikdy“. A že jestli si teď nelehneš s ní ke stolu, tak si lehneš sám. Obrazně i doslova.
Tak jsem si sedl.
Začala mluvit o tom, že se jí zdá, že jsme se vzdálili. Že spolu sice žijeme, ale moc spolu nejsme. Že mám pořád práci v hlavě, telefon v ruce a myšlenky jinde. Že má pocit, že se mnou sdílí byt, ale ne život.
Poslouchal jsem ji, ale uvnitř mě to všechno spíš dráždilo, než dojímalo. Ne proto, že by neměla pravdu. Ale proto, že jsem na to prostě neměl sílu. Každá její věta ve mně vyvolávala spíš obrannou reakci než chuť se zamyslet.
Říkal jsem si: teď ne. Fakt teď ne.
Jenže vztahy nefungují podle časového harmonogramu. Emoce si neberou dovolenou jen proto, že jsem unavený. A problémy se neodkládají na víkend, kdy mám lepší náladu.
Ona mluvila o tom, že jí chybí blízkost. Že se mnou málo mluvím. Že se ptám, ale neposlouchám. Že jsem doma fyzicky, ale mentálně pořád v práci. A že má pocit, že kdyby se přestala snažit, tak si toho možná ani nevšimnu.
To byla ta chvíle, kdy mě to přestalo jen unavovat a začalo to bolet.
Protože jsem si uvědomil, že má pravdu. Že opravdu často přijdu domů a vypnu. Ale ne v tom zdravém slova smyslu. Vypnu jako partner. Jako člověk, co by měl být přítomný. Nechám ji mluvit, ale neposlouchám. Odpovídám, ale nepřemýšlím. Jsem tam, ale vlastně nejsem.
A ona to cítí.
Pro mě je domov místo, kde můžu sundat masku. Kde nemusím být výkonný, vtipný, silný. Kde můžu být unavený. Jenže pro ni je domov místo, kde chce cítit spojení. Zájem. Blízkost. A moje únava pro ni není odpočinek, ale vzdálenost.
Celá ta debata trvala možná hodinu. Možná dvě. Čas jsem přestal vnímat. Chtěl jsem si lehnout. Místo toho jsem se díval do očí někomu, kdo mi říkal, že se bojí, že mě postupně ztrácí. A já jsem neměl žádný chytrý argument. Jen pocit viny a prázdna.
Nejhorší na tom je, že jsem ji vlastně chápal. Ale zároveň jsem měl pocit, že nikdo nechápe mě. Že jsem celý den rozdával energii světu a doma už nemám z čeho brát. Že nejsem chladný, jen vyčerpaný. Že nejsem nezájem, jen únava.
Jenže únava se ve vztahu snadno plete s nezájmem. A mlčení s lhostejností.
Nakonec jsem si nelehl. Ne ten večer. Ležel jsem až v noci, když už spala. Díval jsem se do stropu a přemýšlel, kolikrát jsem si v životě řekl „teď ne“, i když to vlastně znamenalo „už dlouho“.
Chtěl jsem si jen lehnout. Skončilo to debatou o našem vztahu. A došlo mi, že možná právě tyhle momenty, kdy se mi nechce mluvit, jsou ty nejdůležitější. Protože právě tehdy se rozhoduje, jestli jsme spolu jen ze zvyku, nebo i navzdory únavě. Navzdory tichu. Navzdory tomu, že se mi někdy nechce být tím, kým bych pro ni měl být.
A možná je to celé o jedné jednoduché, nepříjemné pravdě. Že vztah nezačíná tam, kde mám energii. Ale přesně tam, kde už ji nemám. A stejně se musím snažit.
