Článek
Když mi poprvé řekla slovo „otevřený vztah“, připadal jsem si strašně vyspělý. Neurazil jsem se. Nezvýšil hlas. Nežárlil. Aspoň navenek.
Řekl jsem: „Jasně, pojďme si o tom promluvit.“
Ve skutečnosti jsem si v tu chvíli připadal jako hrdina z podcastu o moderních vztazích. Ten typ chlapa, co chápe, že láska není vlastnictví, že monogamie je sociální konstrukt a že skutečná důvěra znamená neomezovat druhého.
Teoreticky jsem byl dokonalý partner.
Prakticky jsem byl kluk, co se bál, že ho někdo nahradí.
Souhlasil jsem rychle. Až podezřele rychle. Nechtěl jsem vypadat nejistě. Nechtěl jsem být ten, co „nezvládá svobodu“. Tak jsem přijal pravidla hry, aniž bych si přiznal, že vlastně vůbec nevím, co hraju.
Ze začátku to bylo skoro vzrušující. Otevřeně jsme mluvili o přitažlivosti k jiným lidem. O fantaziích. O tom, že je normální chtít víc než jednoho člověka. Připadal jsem si dospěle. Jako někdo, kdo překonal žárlivost.
Pak přišel první konkrétní moment.
„Dneska jdu na rande.“
Ne „možná někdy“. Ne „uvažuju“. Ale dneska. Večer. S konkrétním člověkem. Jméno. Místo. Čas.
A mně se v těle něco zlomilo.
Nedokázal jsem to pojmenovat. Nebyl to vztek. Nebyl to ani smutek. Byla to kombinace paniky, studu a pocitu, že mi někdo bere něco, co mi vlastně formálně už nepatří.
Seděl jsem doma a hrál si na v pohodě. Psali jsme si. Ptal jsem se, jestli je v pořádku. Odpovídala, že jo. Posílala smajlíky. A já mezitím fyzicky cítil tlak na hrudi, sucho v puse a nutkání pořád kontrolovat telefon.
Najednou jsem si uvědomil, že otevřený vztah není o tom, že ti nevadí, že partner má někoho jiného. Je to o tom, že to musíš unést.
A já to neunesl.
Začal jsem se srovnávat. Automaticky. Kolik je mu let? Jak vypadá? Čím je lepší? Je vtipnější? Má víc peněz? Je lepší v posteli?
Žárlivost není jen emoce. Je to lavina myšlenek, které ti systematicky ničí sebevědomí.
A nejhorší na tom bylo, že jsem si to nemohl dovolit přiznat. Protože jsem přece ten „otevřený“. Ten „vyspělý“. Ten, co s tím souhlasil.
Tak jsem to dusil v sobě. Hrál jsem roli. Usmíval se. Tvrdil, že jsem v pohodě. A doma jsem se rozpadal.
Začal jsem být pasivně agresivní. Ironický. Přecitlivělý. Všechno mi vadilo. Každá zmínka o jiných lidech. Každé zpoždění. Každý nový outfit na „rande“.
Nežárlil jsem jen na ty muže. Žárlil jsem na její energii. Na to, že se těší. Že má nový svět, do kterého nemám přístup.
A tady přišlo to největší odhalení:
Nežárlil jsem proto, že bych byl majetnický.
Žárlil jsem proto, že jsem si nebyl jistý sám sebou.
Otevřený vztah totiž brutálně odhalí všechny tvoje nejistoty. V monogamii je můžeš schovat. Můžeš si říkat: „Vybrala si mě, tak jsem asi dost dobrý.“ V otevřeném vztahu se tohle rozpadá.
Najednou nejsi volba. Jsi jedna z možností.
A pokud nemáš pevnou identitu, sebevědomí a vnitřní stabilitu, tak tě to semele.
Začal jsem si uvědomovat, že jsem si otevřený vztah přál spíš jako koncept než jako realitu. Líbila se mi myšlenka svobody. Nezvládl jsem její důsledky.
Chtěl jsem být moderní, ale zůstal jsem emocionálně tradiční. Chtěl jsem si připadat vyspělý, ale uvnitř jsem byl kluk, co chce být jediný.
A to není chyba. To je prostě pravda o mně.
Nakonec jsme si museli sednout a přiznat si to. Ne jako drama, ale jako fakt. Že teorie byla hezká. Praxe byla destruktivní.
Ne proto, že by otevřený vztah nefungoval obecně.
Ale proto, že nefungoval pro mě.
Myslel jsem, že chci otevřený vztah.
Ve skutečnosti jsem chtěl jen necítit strach, že nejsem dost.
A zjistil jsem, že žádná „moderní struktura“ tě nezachrání před vlastní žárlivostí, pokud ji neumíš unést.
