Článek
Organizátor závodu si bere úplatky za lepší startovní pozice. Kdybych to slyšel od někoho třetího, nejspíš bych to považoval za klasickou sportovní paranoiu. Takové to věčné podezření, že „ti nahoře“ jsou domluvení a „ti dole“ mají smůlu. Jenže tentokrát jsem u toho byl osobně.
Stál jsem v zázemí závodu, v prostoru, kam se běžný divák nedostane. Plastové stoly, papíry, vysílačky, kafe v kelímcích a nervózní lidi s visačkami na krku. Všichni si hráli na profesionalitu, ale atmosféra byla spíš jako na vesnické zábavě těsně před rvačkou.
A pak jsem zaslechl ten rozhovor.
Organizátor, říkejme mu třeba Pavel, seděl v rohu s chlapem z jednoho ambiciózního týmu. Nemluvili nahlas. Nemluvili ani potichu. Mluvili tím zvláštním tónem, kdy oba ví, že dělají něco, co by se dělat nemělo, ale zároveň jsou přesvědčení, že je to naprosto normální.
„Hele, kluci by potřebovali být spíš vepředu. Však víš, kamery, sponzoři…“
„No jo, ale víš, jak to je. Oficiálně losování.“
„Jasně. Neoficiálně… se dá domluvit.“
Pavel se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá. Nebyl. Kromě mě.
„Kolik?“
„Tak jak minule. Dva a půl.“
Dva a půl. Neřekli čeho. Ale oba přesně věděli.
A v tu chvíli mi došlo, že startovní listina není jen seznam jmen. Je to cenový katalog.
Vpředu znamená výhoda. Lepší pozice v pelotonu, menší riziko pádu, větší šance na záběry v televizi, víc prostoru pro taktiku. Vzadu znamená chaos, lokty, brzdy, nervozita a modlitba, že tě někdo nesestřelí hned v první zatáčce.
Takže když si koupíš lepší start, nekupuješ si komfort. Kupuješ si pravděpodobnost úspěchu.
Oficiálně se všechno losuje. Transparentně, spravedlivě, před svědky. Neoficiálně existují „úpravy“. Přesuny. Technické změny. „Chyby v systému“. „Náhodné přeházení“.
Zvláštní je, že vždycky ve prospěch těch stejných.
Silné týmy. Bohaté týmy. Týmy, co mají loga přes půl dresu a sponzory, kteří „pomáhají i závodu“.
Jeden amatér mi kdysi řekl:
„Já jsem nikdy nezačínal v první řadě. A nikdy jsem neviděl nikoho z první řady platit startovné pozdě.“
A to je možná ta největší ironie. Ti, co platí nejvíc, platí ještě víc. Jen ne oficiálně.
Organizátor si to samozřejmě obhajuje. Že to není úplatek, ale „partnerská spolupráce“. Že závod potřebuje peníze. Že silné týmy přitahují diváky. Že bez nich by to celé nefungovalo.
A má pravdu. Systém by se bez peněz zhroutil. Jenže problém je, že se pořád tváří, že peníze nehrají roli.
Hrají. Hrají úplně první housle.
Závodníci vepředu mají pocit, že si to vyjeli. Závodníci vzadu mají pocit, že mají smůlu. A někde mezi tím sedí organizátor, který ví, že náhoda má přesně stanovený rozpočet.
Nejvíc smutné na tom je, že spousta lidí to tuší. Všichni si šeptají, že „některé týmy to mají lepší“. Že „někdo je vždycky vepředu“. Že „někdo nikdy“.
Ale nikdo to nechce říct nahlas. Protože bez organizátora není závod. A bez závodu není kde závodit.
Takže se hraje hra na férovost. Losuje se. Tleská se. Fotí se. A pod stolem putují obálky.
Od té doby, kdy jsem to slyšel, už se na startovní rošt nedívám stejně. Nevidím jen sportovce připravené bojovat. Vidím i účetnictví. Vztahy. Dluhy. Protiúsluhy.
A hlavně jednu věc:
Někteří startují z první řady, protože jsou dobří.
Jiní proto, že jsou dobře zaplacení.
A rozdíl mezi těmi dvěma se na trati pozná až ve chvíli, kdy dojde dech. Ne peníze.
