Článek
Taxikář mi vyhrožoval pěstí, když jsem jel v pruhu, co je oficiálně cyklo. A to je na tom to nejabsurdnější – já jsem nejel někde po chodníku, nepletl jsem se mezi auty, neporušoval jsem pravidla. Jel jsem přesně tam, kde mi město řeklo: „Tady můžeš, tady jsi v bezpečí.“
Aspoň teoreticky.
Byl to klasický městský cyklopruh. Modrá barva, piktogram kola, oddělený od aut jen čárou, protože na beton už nebyly peníze. Takový ten kompromis, kdy se všichni tváří, že je to infrastruktura, ale ve skutečnosti je to jen namalovaná naděje.
Jedu si v klidu, tempo na pohodu, sluchátka nemám, dávám pozor. Najednou vedle mě přibrzdí taxík. Ne že by mě předjel. Prostě zastavil vedle mě, okno dolů.
„Co tady děláš, vole?“ zařval na mě.
„Jedu v cyklopruhu,“ odpověděl jsem klidně.
„To je jedno, překážíš mi!“
A pak to přišlo. Vystřelila ruka z okna. Zatnutá pěst. Tak blízko, že kdybych natáhl ruku, skoro se jí dotknu.
„Jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak ti rozbiju hubu.“
Ne symbolicky. Ne obrazně. Fyzicky. Přímo.
Stál tam, motor běžel, blinkr blikal, kolem chodili lidi a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nic neřekl. Nikdo se nezastal. Všichni dělali, že se nic neděje. Protože to bylo jen „nějaké nedorozumění v provozu“.
Jenže to nebylo nedorozumění. To bylo přesvědčení.
Přesvědčení, že silnice patří autům.
Že cyklopruh je doporučení, ne právo.
Že když sedíš v taxíku, jsi výš v hierarchii než někdo na kole.
Nejvíc mě dostalo, že když jsem mu ukázal na značku přímo před námi, tak se jen zasmál.
„To je pro blbce. Já tady pracuju.“
Pracuju. To slovo použil jako univerzální omluvenku na agresi. Jako by výkon povolání automaticky znamenal nadřazenost nad ostatními účastníky provozu.
Ty jedeš do práce?
Já jedu s klientem, takže mám víc právo.
Ty se snažíš dodržovat pravidla?
Já spěchám, takže se pravidla nepočítají.
A ty jsi na kole?
Tak drž hubu a uhnout.
Neuhnul jsem. Ne z hrdinství. Spíš z principu. Zůstal jsem stát, díval se na něj a bylo mi jasné, že kdyby vystoupil, nemám šanci. On měl sílu, auto, vztek. Já měl helmu a zákon, který v tu chvíli existoval jen na papíře.
Nakonec to vzdal. Zatroubil, zařval ještě něco o „ekoteroristech“ a odjel.
Zůstal jsem tam s pocitem, že cyklopruh je vlastně jen psychologický experiment. Test, jak moc jsou lidi ochotní respektovat něco, co není chráněné fyzicky, ale jen barvou na silnici.
Výsledek testu?
Ne moc.
Od té doby si všímám, kolik aut v těch pruzích parkuje. Kolik jich v nich předjíždí. Kolik řidičů je bere jako odstavný pruh, zkratku, prostor navíc.
A kolik z nich má pocit, že cyklista je vetřelec. Ne účastník provozu, ale chyba v systému.
Nejhorší není ta hrozba pěstí. Ta přejde. Nejhorší je pocit, že i když děláš všechno správně, stejně jsi v očích některých lidí legitimní cíl.
Protože cyklopruh bez respektu není ochrana.
Je to jen místo, kde tě všichni vidí.
A někteří si řeknou, že právě proto si na tebe můžou dovolit víc.
