Cyklistika, to je raketová věda, panečku

Říkal jsem si, zajdeš do obchodu, ukážeš na první kolo, vyndáš peněženku a jsi cyklista. Nemohl jsem být dál od pravdy.

Kolo jsem si předvybral už na internetu. Není čas ztrácet čas. Přesně podle těch nejdůležitějších kritérií, který na kole jsou…název a barva. Vybral jsem si Ghost Kato Advanced v barvě black/monarch orange. Znělo to kůl a profi. O podobný barvě jsem nikdy neslyšel, což není divný. Jako chlap znám jen 16 barev. Abych prokázal otevřenost mysli, bez které se dnešní člověk neobejde, vybral jsem několik cyklo obchodů, abych se podíval, co je k mání. V prvním obchodě ovšem měli zmíněnýho krasavce, obsluha se ke mně chovala jako k zákazníkovi a zdála se fundovaná. Rozuměj, všecko, co jsem řekl, bylo super a dostal jsem za každý svůj argument pochvalu a obdiv. To mě jako zákazníka přesvědčilo o kvalitě obchodu, a tak jsem se rozhodl u nich to kolo koupit. No jo, ale jaká velikost? Jsem abnormalita, půlčík. Ve smyslu toho, že jsu vždycky někde mezi. Boty mám mezi 44 a 45, takže buď si mačkám palec, nebo mám boty jako šáša Krusty. S kolem jsem byl taky mezi. Měl jsem možnost projet obě velikosti, a nakonec jsem si vybral.

Aby bylo ježdění, musí být školení

Než jsem kolo zaplatil, dostal jsem naprosto vyčerpávající školení, jak a co dělat nebo nedělat. S kolem. Rozumějte, naposled, když jsem si koupil kolo, kupovali mi ho vlastně rodiče a v obchodě byly jen dvě značky. Joko pro chudinu a Author, což tehdy bylo něco jako lepší kolo. Tak odrostlej už jsem. A předpokládáte správně, že jsem dostal Joko. Zelený. Ale stačilo a vyblbnul jsem se na něm náramně. Tehdy to byla taková romantická doba, kdy se neřešily helmy, že jezdíte po chodníku, průkazky cyklisty a podobný blbosti. A všichni jsme měli na kolech zvonek. Brzdilo se špalkama. Odpružený vidlice na kole měli jen divočáci, a kotoučový brzdy se na kolo dávat ještě nemusely, protože Lance Armstrong a jiní ještě pořádně nezačali dopovat, takže nebylo nutný nafrčený jezdce brzdit silnějšíma brzdama.

Moje Advanced suprčupr kolo má všecko. Odpružená vidlice, kterou musíte foukat a nastavovat tlumení pomocí pumpičky či čeho. Má různý hejblátka a páčky, kolečka, kterýma točíte jak v atomový ponorce. Když máte dole kotouče, nesmíte mačkat páku brzdy, jinak se vám chytí magnety a neodtrhnete to. Údajně. Kolo musí být všema mastma mazaný. To máte na řetěz, na vidlici, přesmykače, kolečka, šlapky. Tam silikon, tuhle minerální olej. Je třeba doladit šířku řídítek, gripy. Pláště. Přehazovat na kombinaci koleček, aby se řetěz nevytahal moc brzo nebo nepřetrhnul. Sedlo nastavit do výšky kyčlí nebo tak nějak. Naštelovat posez podle stylu jízdy. Když jsem to poslouchal, šla mi hlava kolem a chvíli jsem přemýšlel, jestli si nevezmu radši to starý Joko. To bylo ono. Seznam toho, co lze nastavit, upravit a jak kolo pravidelně kontrolovat a udržovat, byl dlouhej, jak čekání na 31. února. Ale moje motivace stát se cyklistou byla upřímná, takže jsem výklad vydržel. Možná i proto, že mi z dětství zůstal takovej ten ochranej reflex, kdy se mozek vypne, aby zabránil přehlcení. Tuhle svou superschopnost mám rád a docela často jí využívám. Jen v partnerským vztahu to dlouhodobě nefachá.

Zadek odmítá dřepět na podřadným sedle a vzteky se odře

Hned, jak jsem na kole seděl, bylo mi jasný, že první z investic, krom blatníků a světel, bude nový sedlo. Protože sedlo z výroby bylo tvrdý jak dubový piloty, na kterých stojí klášter v Plasích (skrytá technická fičůra, najděte si to). Při první akci v Lidlu jsem si koupil sedlo, měkký gelový pro rozmlsanou řiť sedavýho zaměstnance. Jasně kolo za dvacet klacků a sedlo na něj za 3kila. Není nad to šetřit na správným místě. Lidlácký gelový sedlo se stalo postupem času ještě tužším než to původní. Zadek mě bolel. Dojíždění do práce byl očistec. Pod půlkama jsem měl celý odřeniny. Dokonce mě začaly bolet bedra. Vydržel jsem s tím tak tři měsíce. A to jen, protože jsem 2 měsíce byl služebně pryč a bez kola. Při každý jízdě jsem závistivě sledoval kurýry Foodory, Boltu a lidi na úplně obyčejných neadvanced herkách a v džínách, jak si vyšlapujou na kole bez sebemenšího úsilí a bolesti, která by se jim propisovala do tváří. Mezitím, co já měl bolestí pomačkanej ksicht a záda do vinglu, že by mi i Quasimodo hodil nějaký peníze do cyklobrašny. Takový stavy jsem si ze svýho Joka nepamatoval. Začal jsem vymýšlet, co s tím sedlem.

Když chceš pořádný sedlo, musíš mít správnou šířku na svůj zadek, takže nějakej gerét, na kterej si v obchodě dřepnete, poválíte se na něm a ono vám to změří, kde máte sedací kosti a podle toho si vyberete sedlo. Bohužel, u nás nic takovýho nemají, a tak nastoupila DIY rada od kolegů. Sedni si do kartonu, poválej se tam a oni se ti tam vytlačí důlky. Ty změř a kup podle toho sedlo. Ač jsem tlačil sebevíc, vytlačil jsem si tak maximálně hemeroida. Pokračovat v tlačení jsem se bál, a tak jsem toho nechal. Když jsem svoje zkušenosti sdílel s „odborníkama“, co mi tohle poradili, vypadlo z většiny z nich, že jim to taky nešlo. Notně jsme se nasmáli. Pak začalo martyrium. Máš sedlo ve vodováze? Nemáš to moc vysoko? Nesmíš se přelejvat. Nastav si takhle šlapky a úhel mezi kolenem a pedálem musí být přesně 59,6 světelných let. Špičku sedla trochu nahoru. Ne trochu dolu. To máš moc. Nastavoval jsi to hodinu po půlnoci, čtvrtýho měsíce, když je luna zatažená mrakem utkaným ze slunečních erupcí? Mažeš si zadek krémem? Musíš si pořídit plenu. Co je sakra plena? No vycpávky. Ne vycpávky si nepořizuj, to je zbytečný. Máš sedlo moc do strany. Spousta rad, žádná nebyla drahá. Ale čert, aby se v tom vyznal. Tfuj.

Hotová raketová věda, že jsem z toho kola přestal mít radost. Proč já si nekoupil radši auto. Tam naleješ benzín, zaplatíš pojistku, dvakrát ročně vyměníš kola a jezdíš.

Nakonec jsem šel do obchodu, půjčil si několik sedel a vybral si to nejvíc nejlepší. Širší než jsem měl, pod kraťasy jsem si vzal plavky. Sedlo nastavil, aby mě nebolel zadek ani netlačil předek a mám klid. Odřeniny zmizely. Zatím. Zkušenější kolegové vzali čáru. Nebyl jsem pro ně asi dost rychlej.

Kolo mi dalo okusit stav všehomíra

Zjistil jsem, že v oblečku cyklisty mě štvou chodci. A řidiči. Každej je totiž svým způsobem bezohledná verbež. Pak jsem si ale uvědomil, že když řídím auto, tak mě zas rozčilujou cyklisti. A chodci. Když jdu po chodníku, tak cyklisti i autíčkáři… Až s kolem jsem konečně pochopil, že nejvíc fér je nenávidět úplně všechny. Bez rozdílu. A zároveň každýho trochu jinak, individuálně, jak si to vyžaduje dnešní dobrý mrav. Je to ale vzájemný.

Řidiče štvu, když nemají metr a půl, aby mě mohli v kopci předjet a mě to do kopce nejede. Chodci mají nervy, když za nima jedu v cyklopruhu a nezazvoním. Když zazvoním, tak jsou naštvaný, že je lekám. Pejskaři mají strach o psy. Rodičům zvonkem budím těžce uspaný děti… Tak nějak se všichni vzájemně sejříme. Takže pocit jednoty. A je to tak správný, protože bez nenávisti není láska. Jin, jang, všehomír a perfektní kvantová superpozice.

Díky kolu zažívám i další pozitivní pocity. Například jsem se jednou dostal do regulérního flow. Flow je paní Columbová mezi stavama mysli. Každej o něm mluví, ale nikdo ho pořádně neviděl. No a já flow měl. Nebo si to myslím po tom, co mi to řekla AI. Šlapal jsem takhle po silnici, a tak na dvě minuty vnímal jen rytmus mýho šlapání. Bylo to zvláštní, ale pochopil jsem, proč někteří lidi jezdí. Rozlil se ve mně takovej zvláštní klid. A slyšel jsem podobný zvuky, jak když dáte ucho k mušli. Takový to šumění… Prostě jako když zvracíte po akci a někdo vám vedle hlavy spláchne pisoár.

Mám kolo. Zadek mě nebolí a jumbo stehna jistě budou. Pokud mě do kopce dřív nepředjedou vlastní plíce.

Až budete zase nadávat na cyklisty, třeba že jedou v rojnici přes celou šířku silnice, uvědomte si, že kupovat, vybírat a nastavovat kolo je práce hodná atomovýho inženýra. A proto na ně/nás nenadávejte. Jen si v duchu představte, že před váma jede sympózium Einsteinů, který zrovna vymýšlí… kolo.