Jak jsem se bál na čundru aneb ve dne romantika, večer šlamastika

Zhruba 30 minut od baráku mám totiž takovou vyhlídku do krajiny, hvězdy jsou vidět a vůbec je tam fajn. Dobře, 30 minut to zabere potmě. Ve dne je to tak dvacet…

Cesta vede kolem velký fabriky. Místama, kde to dřív pravděpodobně žilo, a dneska je tu polomrtvo. Kousek od fabriky osada nebo jak to nazvat. Světla od velkopodniku září do tmy, tak silně, že to budí dojem denního světla. Z budov se linou typický zvuky bouchání, klepání, hučení… A mnou projede první menší vlna strachu. A to jsem už venku v noci chodil nepočítaně. Dneska je to ale jiný.

Zvuky fabriky ve spojení s opuštěností místa v mý hlavě fungujou jako spouštěč dramatickejch představ o americkým zapadákově kousek od Texasu, kde se vraždí zásadně motorovou pilou. Světlo fabriky pohasíná s dalšíma krokama směrem k vyhlídce. Jdu po opuštěný silnici, slyším zvuky aut, ale přede mnou nic nejede. Za mnou taky ne. Začínám magořit. Z lesa se ozve praskání větví a suchý listí křupající pod nohama. Otočím se za zvukama. Ve světle čelovky vidím dva páry očí svítící a čumějící na mě.

Oči jsou ve výšce desetiletýho dítěte. Kdyby tu byly hory, napadlo by mě, že i ty mají oči. Hory tu nejsou. I lesy mají oči. Přemýšlím, ve kterým filmu vraždily malý děti. Nemůžu si vzpomenout. Oči mrknou a blíží se ke mně. Bože, nerozloučil jsem se ještě s kámošema. Moment. Žádný nemám. No tak nic. Oči se blíží…

Metr ode mě dvojice očí mění směr. Vyskočí dvě srny s typickou bílou skvrnou na zadku. Zasmál jsem se sám sobě. Pak jsem si vzpomněl, že za srnama můžou chodit myslivci a na případ, kdy myslivec zastřelil čundráka. Dva vandráci si v noci ustlali na poli, ráno se jeden probudil a lup. Dostal ji mezi oči. Myslivec (od slova myslet) nejdřív vystřelil a pak se teprv podíval na co. Z představy, jak myslivec vyvrhává moje vnitřnosti nad neckama, mě vyvrhne dupot a další šustění listů. Je to tady. Těžký lovecký boty jsou mi na stopě. Dup, dup. Otočím se směrem, odkud zvuk jde, a posvítil jsem tomu prevítovi do ksichtu… Ksicht nikde. Dupot sílil. Kužel světla z mý čelovky sjel až na zem. Ježek. Asi hledá něco k snědku.

Zahnul jsem směrem k vyhlídce. Jde se tam přes pískovou poušť… Rozhlížel jsem se, zda poblíž není zaparkovaný auto, protože vyhlídka je sice bokem od silnice a za normálních okolností by o ní věděli jen místní, ale před mapama.cz nic neutajíte. A co utajíte, prozradí nějakej dobroděj, v článku „50 tajných míst, kam lidská noha nevkročila, a stojí za to se tam vypravit.“ Auto nikde, to znamená, že by tam nemusely být partičky ožralců, co si chtějí poblíž opéct buřta, ani dva (a nebo více) milenců, co si chtějí zatrtkat za svitu hvězd a měsíce. Pokud teda nešli pěšky. Už jsem zmínil, že krom cizinců, co o tý vyhlídce ví z map, nesnáším i místňáky, co o tom místě vědí i bez map?

Jdu přes pískový pole, čelovka zhasnutá, abych nebudil rozruch. Musím jít opatrně, nástupní cesta je sice vyšlapaná, ale taky vede vedle příkrýho srázu. V dálce mezi stromama svítí světla lamp a kuchyní z nedaleký osady, vesnice nebo jak to nazvat, abych obyvatele neurazil. Prostě světla svítí. Stěrače v tuhle noční dobu asi nestírají. Za zády se mi prožene řvoucí motorka. Ale nemá šanci mě vidět. Klečím v kleči. Jdu dál, poslouchám zvuky a sleduju, zda neuvidím světlo, který by mi prozradilo přítomnost lidí na vyhlídce. Přesně jako jsem to viděl ve filmech o Vinnetouovi. Chcu mít klid. Nechcu lidi. Nic. Krom mechanických zvuků z fabriky… Bum, bum, duc, řach, huuu.

Konečně jsem dorazil na vyhlídku. Hvězdy jsou krásně vidět i přes lehkej světelnej smog. Vybírám strom, o kterej se opřu, abych moh relaxovat. Nacházím borovici, která jako by rostla ve shodě s mojí skoliózou páteře, takže spolu ladíme. Vybaluju karimatku a zasněně čumím na světla. Ty na obloze i ty civilizační v dálce. Je skoro 15 stupňů, rozuměj, nestala se ze mě ženská během cesty, takže cajk. Krásný, vlahý večer. Říkám si, jaký by to bylo si tu upéct buřta a pak trtkat za svitu hvězd a měsíce.

Slyším podivný bzíkání, který vychází zpod mý karimatky. Zase ty zvuky. Hergot. Odstraňuju půlku karimatky, na který nesedí můj velectěnej zadek. Nic. Zvuky ustanou. Položím karimatku, zvuk se ozve znovu. Zase zvedám karimatku, svítím světlem. Ticho. Pokládám. A znova. To už mi naskočila žilka. Zvednu se teda celej, zvedám karimatku, svítím a hle. Do díry v písku se prodírá včela samotářka. Z díry jí čumí jen zadek, jako v animácích, kde to má bejt jako vtip. No už si na stejný místo nesedám. Pozoruju včelí řiť mizející v díře z písku a jdu si sednout jinam.

Jsem unavenej, rozbalím ležení. Jako starej zálesák, a hlavně, protože jsem si vzpomněl na to, že mě tu můžou zabít divočáci, rozpárat mi břicho a sežrat mě jako prasata Ivana Roubala, se rozhoduju kolem svýho ležení rozprostřít pachovou hradbu. Použiju psí metodu a ošplíchnu všecky možný stromy v dosahu, aby vzniknul neprostupnej kruh a bylo jasný, že teď je to tu moje. Nohu teda moc vysoko nezvedám, bo mám zkrácenej bedrokyčelní sval. Jako sichr si dávám metr od hlavy ještě boty. To spolehlivě a vždycky odradí každýho.

Přes ševelící koruny borovic, koukám na hvězdy. Říkám si, jaký lidi byli dřív umělci, když podle nich navigovali lodě, předpovídali vypečenost rohlíčků na Rudolfově císařským dvoře a tak vůbec. Já ani jedno neumím. Zároveň si uvědomuju, jak krásný (A NUTNÝ) je na chvíli se odpojit a vypadnout z civilizace.

Neřešit uzavření Hormuzskýho průlivu, Trumpa, Íránce ani Turka. Mít u řitě, kdo je dezolát, kdo libtard a na kterou stranu se přiklonit pro pocit, že jsem já ten probuzenej a jedinej, komu leží na srdci blaho všehomíra. Dochází mi, že místo Miliónu chvilek pro demokracii se klidně spokojím s jednou chvilkou pro mě. Teď a tady. Jak fajn je si svobodně smrdět uprostřed lesa bez nutnosti mít názor. A že ať dělám, co dělám, svět se bude točit se mnou, ale i beze mě. Pro svět jsem jen hrdobec, co si valí kuličku z trusu…

Tenhle článek vás nemá motivovat k tomu, abyste chodili víc do přírody, právě naopak. V lese je mnoho nebezpečí, je to nepohodlný a vůbec… Zůstaňte doma, ať v lese nestrašíte. A bacha na mozek. Občas si z nás dělá dobrej den.