Článek
Uklidněte se!
Většina z nás má se vztekem špatné zkušenosti:
- Ve vzteku jsme řekli nebo udělali něco, čeho jsme později litovali. Někdy ublížíme někomu, na kom nám záleží.
- Reagovali jsme přehnaně. Kvůli drobné poznámce nebo malému incidentu jsme vybuchli.
- Od dětství nás učili, že vztek je nepřijatelný. „Nevztekej se! Uklidni se!“
- Vztek je nepříjemný. Míváme strach, že ztratíme kontrolu nad sebou – nebo se nám to opravdu stane.
Je přirozené, že z toho všeho vyvodíme logický závěr: vztek je nebezpečný, škodlivý, přehnaný, nesmyslný a nezvladatelný. Něco, za co bychom se měli stydět a co bychom měli potlačit.
Jenže i když to tak někdy vypadá, vztek neexistuje proto, aby nám ze života dělal peklo.
Vztek jako ochránce toho, na čem záleží
Vztek má důležitou funkci: chránit nás. Vzniká ve chvílích, kdy je něco důležitého ohroženo – naše hranice, potřeby nebo hodnoty. Překročení hranice může být zjevné, jako když si někdo bez dovolení půjčuje naše věci, nebo méně nápadné, například když nás někdo opakovaně přerušuje a nenechá domluvit. Když v takových situacích cítíme vztek, je to signál, že něco je v rozporu s tím, na čem nám záleží, a že bychom s tím možná měli něco udělat.
Pokud jsme ale od dětství vedeni k tomu, abychom svůj vztek neprojevovali a raději byli „hodní“, „slušní“ a „ohleduplní“, postupně ztrácíme kontakt s tím, co opravdu cítíme. Musíte často někomu vyjít vstříc, i když nechcete? Věnovat někomu svůj čas, i když nemáte čas ani na sebe? Tolerovat něčí poznámky, i když jsou vám nepříjemné?
Právě taková zdánlivě drobná a bezvýznamná překročení hranic jsou považována za normu, za známku slušnosti a ohleduplnosti vůči ostatním. Postupně přestaneme rozpoznávat, kdy je naše hranice překračována, kdy naše hodnoty nejsou respektovány. Zapomínáme, že některé hranice a hodnoty vůbec máme. Někdy si ani nevšimneme, že jsme naštvaní, a pokud ano, často ani nevíme proč.
Vztek není jen ve vaší hlavě
Vztek není jen záležitost psychiky, ale celého těla. Ve chvíli, kdy nás něco rozčílí, tělo reaguje zvýšením svalového napětí, zrychleným tepem a dýcháním, staženým žaludkem… Zkrátka jsme ve stresu, psychicky i fyzicky. Je to součást obranné reakce. Vztek nám dodává energii postavit se tomu, co nás ohrožuje, a poradit si s tím.
Pokud situaci nevyřešíme, nebo vyřešit nemůžeme, tělo i mysl zůstávají dál ve stresu a napětí se hromadí. Pak dochází k situacím, kdy se chronický stres začne projevovat jako fyzické problémy (vyčerpání, problémy s imunitou, se spánkem, s trávením a podobně), a v oblasti psychiky jako celková nespokojenost, podrážděnost, frustrace nebo „bezdůvodné“ výbuchy vzteku kvůli maličkostem.
Nepřehánějte to, vždyť o nic nejde
Od mala jsme slýchali „Nekřič!“, „Nebuď drzý!“, „Vždyť se nic nestalo!“, často i v situacích, kdy jsme reagovali naprosto přirozeně na nespravedlnost nebo nepříjemné chování. Výsledkem je, že mnoho lidí dnes věří, že jejich vztek je přehnaný, nesmyslný nebo „špatný“. Tělo a emoce nám dávají signál, že je něco špatně, ale my to okamžitě zpochybníme: „Přeháním, tohle není důvod se zlobit.“ Ani nás pak nenapadne si uvědomit, že jsme možná reagovali docela racionálně a oprávněně.
Když přestáváme věřit sami sobě
Pokud opakovaně slyšíme, že naše reakce jsou neadekvátní, postupně si přestáváme věřit. Co se děje dál?
- Přestáváme vnímat své hranice, zpochybňujeme vlastní hodnocení situace i své pocity a snažíme se být „rozumní“ za každou cenu: cítíme, že je něco špatně, a zároveň se přesvědčujeme, že se přeci nic neděje.
- Dlouhodobý stres způsobený nevyřešeným vztekem časem typicky vede k drobným i závažným psychickým i fyzickým potížím a onemocněním.
- Jsme nespokojení, frustrovaní a ze zvyku a slušnosti se nutíme tolerovat věci, které snášet nechceme.
Když ignorujeme vztek, ignorujeme varování, že v našem životě je něco, co si zaslouží naši pozornost – možná potřebujeme nastavit hranice, říct „ne“ nebo změnit něco, co nám dlouhodobě škodí.
Problém je možná někde jinde, než ve vás
Vztek není důkazem toho, že jsme špatní nebo neschopní se ovládat. Je to důležitá informace o tom, že se něco v našem okolí nebo vnitřním světě děje jinak, než je pro nás zdravé.
Začít respektovat vztek neznamená automaticky reagovat na každý impuls („naštval mě, tak ho praštím“). Znamená to jen, že se nemusíme spokojit s povrchními vysvětleními („jsem prostě nervák, rozčiluju se kvůli nesmyslům“) a místo toho se můžeme zkusit zamyslet:
- Co konkrétně na té situaci mě rozčílilo?
- Co tato situace znamená pro mě osobně (i když ostatní tvrdí, že je bezvýznamná)?
- Je problém skutečně ve mně, anebo je něco v mém okolí, co bych měl/a změnit?
Váš vztek si zaslouží respekt. A vy také.
V příštím článku se podíváme na to, proč samotná relaxace pro zvládání vzteku nemusí být dostatečná, a proč je důležité nejen se uklidnit, ale také pochopit, co nám naše emoce říkají.
Zdroje:
VAN DER KOLK, Bessel. Tělo sčítá rány. Překlad. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021. 496 s. ISBN 978-80-7555-130-6.
HARVARD HEALTH PUBLISHING. Understanding the stress response [online]. [cit. 2025-03-23]. Dostupné z: https://www.health.harvard.edu/staying-healthy/understanding-the-stress-response
AMERICAN PSYCHOLOGICAL ASSOCIATION. How stress affects your body [online]. [cit. 2025-03-23]. Dostupné z: https://www.apa.org/topics/stress/body
CHAPMAN, Benjamin P.; FISCELLA, Kevin; KAWACHI, Ichiro; DUBERSTEIN, Paul; MUENNIG, Peter. Emotion Suppression and Mortality Risk Over a 12-Year Follow-up. Journal of Psychosomatic Research [online]. 2013, vol. 75, no. 4, s. 381–385 [cit. 2025-04-27]. DOI: 10.1016/j.jpsychores.2013.07.014. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3939772/
QUARTANA, Phillip J. a BURNS, John W. Emotion suppression affects cardiovascular responses to initial and subsequent laboratory stressors. British Journal of Health Psychology [online]. 2010, vol. 15, part 3, s. 511–528 [cit. 2025-04-27]. DOI: 10.1348/135910709X474613. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19840496/
THOMAS, S. P., GROER, M., DAVIS, M., DROPPLEMAN, P., MOZINGO, J. a PIERCE, M. Anger and cancer: an analysis of the linkages.Cancer Nursing [online]. 2000, vol. 23, no. 5, s. 344–349 [cit. 2025-04-27]. DOI: 10.1097/00002820-200010000-00003. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/11037954/
