Článek
Já jsem člověk, který už má něco za sebou. Nejen roky, ale i uši. Ty moje pamatují dobu, kdy se děti dokázaly bavit potichu. Kdy se hrálo na schovávanou, na gumu, na panáka, na rodinu, na školu. Maximálně někdo zakřičel „bacha, auto!“ a tím to haslo.
Dneska? Dneska si děti nehrají, dneska provozují akustický terorismus.
Sedím u okna, chci si v klidu vypít kafe a slyším:
„ÁÁÁÁÁÁÁ!“
„NEEEEE!“
„TO JE MOJE!“
„MAMÍÍÍÍ!“
A to všechno během tří vteřin. Bez důvodu. Bez nebezpečí. Jen tak. Pro radost. Pro ventilaci. Pro psychické zničení okolí.
Za nás platilo, že kdo křičel, ten měl důvod. Spadl, uhodil se, ztratil se, honil ho pes. Dneska se křičí preventivně. Pro jistotu. Aby byl člověk slyšet. Aby byl vidět. Aby svět věděl, že dítě existuje.
Já mám někdy pocit, že dnešní děti mají v krku zabudovanou sirénu. Jakmile vyjdou ven, automaticky se zapne. A vypne se až večer, když rodiče zjistí, že už je tma a že by bylo dobré jít domů.
Nejhorší je ten smích. Ne smích, ale řev převlečený za smích. Takový ten hysterický, pisklavý, nepřetržitý. Smějí se, jako by právě vyhrály v loterii, ale přitom jen běží dokola a házejí po sobě šišky.
A rodiče? Rodiče sedí na lavičce, koukají do mobilu a říkají: „Aspoň jsou na čerstvém vzduchu.“ Ano. Oni jsou na čerstvém vzduchu. A já jsem na čerstvých nervech.
Zkoušela jsem si číst. Nešlo to. Zkoušela jsem si pustit televizi. Musela jsem zesílit na takovou hlasitost, že jsem se lekla sama sebe. Zkoušela jsem zavřít okno. Ale to pak slyším vlastní myšlenky. A ty jsou ještě horší.
Jednou jsem si dovolila poznámku. Řekla jsem jedné mamince: „Prosím vás, nemohly by být děti trochu tišeji?“ Podívala se na mě, jako bych jí navrhla, aby je svázala.
„Ale no tak, vždyť jsou to děti.“
Ano. To slyším často. Jako by to bylo kouzelné zaklínadlo. Jsou to děti, takže můžou všechno. Řvát, běhat, mlátit, pískat, hádat se, válet se po zemi. A kdokoliv si stěžuje, je automaticky nepřející, starý, zlý, frustrovaný.
Ale víte co? Já nejsem proti dětem. Já jsem proti hluku. Proti neustálému hluku. Proti hluku bez hranic. Proti hluku, který začíná v devět ráno a končí v osm večer.
Za nás existovalo něco jako „buď potichu“. Když jsme křičeli, někdo řekl: „Neřvi, nejsi na lesní správě.“ Dneska když někdo řekne dítěti, ať je potichu, je to skoro na zásah sociálky.
Dnešní děti se neumí smát potichu. Neumí si povídat. Neumí si hrát bez zvuku. Všechno je extrém. Všechno je na plné obrátky. Jako by měly v sobě permanentně zapnutý reproduktor.
A já? Já sedím u okna jako strážná věž důchodu. Sleduju, poslouchám, trpím. Znám jména všech dětí, i když je nikdo nepředstavil. Poznám je podle hlasu. Ten s pisklavým je Matyáš. Ten s hlubokým řevem je Patrik. Ta, co křičí „mami“ každých pět minut, je Eliška.
Znám jejich denní režim líp než jejich rodiče. Vím, kdy mají svačinu, kdy se hádají, kdy brečí, kdy se nudí. Vím všechno. A nikdo se mě neptal, jestli to chci vědět.
Největší ironie? Když já si pustím rádio trochu nahlas, hned někdo klepe na zeď. Když já zakašlu na balkoně, hned se někdo podívá. Ale když děti provozují zvukový festival, je to „normální život“.
Takže teď mám svůj nový rituál. Sedím u okna, koukám ven, míchám kafe a říkám si:
Za nás si děti hrály potichu. Dneska si nehrají. Dneska trénují na sirény.
A jestli to tak půjde dál, tak si jednoho dne koupím píšťalku. A až začnou křičet, začnu pískat. Protože jestli mám poslouchat hluk, tak ať je aspoň kolektivní. A spravedlivý.
