Článek
Já jsem si myslela, že chytré hodinky jsou něco jako náramek. Hezký doplněk, co mi řekne, kolik jsem toho nachodila. Vnoučata mi je koupila k narozeninám. Prý ať sleduju zdraví. To byla první věta, která mě měla varovat.
Hned po zapnutí mi hodinky oznámily, že mám nastavit cíle. Cíle? V mém věku je cíl dojít na poštu a zpátky bez pauzy. Ale ne. Hodinky chtěly vědět, kolik kroků chci denně ujít. Dala jsem pět tisíc. Ony se zatvářily, že jsem zadala smutné minimum.
První den jsem ušla tři tisíce. Hodinky zavibrovaly a napsaly: „Dnes jste pod průměrem.“ Pod průměrem čeho? Maratónců? Po druhém dni mi oznámily: „Zkuste se víc hýbat.“ Já se hýbala celý den. Vstala jsem, vařila jsem, uklízela jsem, byla jsem na nákupu. Ale podle hodinek jsem byla skoro v kómatu.
Pak přišel spánek. Prý spím málo. Prý se často budím. Prý mám neklidnou fázi. Já jsem si myslela, že spím normálně. Teď vím, že podle hodinek spím špatně, dýchám nepravidelně a moje srdce má vlastní názor na tempo.
Jednou mi přišla notifikace: „Váš tep je vyšší než obvykle.“ Vyděsila jsem se. Seděla jsem u stolu a jedla polévku. Tak jsem se přestala hýbat. Seděla jsem a koukala na hodinky. Tep klesl. Hodinky napsaly: „Výborně, pokračujte v klidu.“ Tak jsem tam seděla deset minut jako socha.
Nejlepší bylo upozornění na stres. Hodinky mě upozornily, že jsem ve stresu. A tím mě dostaly do stresu.
Začala jsem se bát každé vibrace. Když se rozzářily, srdce mi vyskočilo víc než údaj na displeji. Co zase? Málo kroků? Málo spánku? Málo kyslíku? Špatná nálada? Nevyvážená existence?
Jednou mi napsaly: „Zkuste dechové cvičení.“ Tak jsem dýchala. Pomalu. Hluboce. A hodinky mi po minutě oznámily: „Stres stále vysoký.“ Tak jsem skoro omdlela.
Teď mám pocit, že mám doma osobního lékaře, trenéra, psychologa a kontrolora v jednom. A všichni mi pořád říkají, že něco dělám špatně.
Dřív jsem šla k doktorovi jednou za půl roku. Teď mám kontrolu každých pět minut. Když sedím, mám se hýbat. Když chodím, mám jít rychleji. Když spím, spím špatně. Když jsem v klidu, nejsem dost aktivní. Když jsem aktivní, mám vysoký tep.
Nejhorší je, že hodinky nikdy nepochválí. Nikdy nenapíšou: „Dnes jste to zvládla skvěle, dejte si koláč.“ Ne. Napíšou: „Dnes jste splnila 62 % cíle.“ Šedesát dva procent života.
Takže teď mám zařízení, které mi měří všechno. Kroky, spánek, tep, stres, dech, pohyb. Ale neměří jediné: jestli se cítím dobře.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že se cítím hůř od té doby, co to sleduju. Dřív jsem si myslela, že jsem relativně v pohodě. Teď vím, že jsem statisticky podprůměrná ve všech kategoriích kromě věku.
Takže jsem se rozhodla. Hodinky budu nosit jen, když jdu ven. A doma je budu sundávat. Protože jestli mám být pod neustálým dohledem, tak radši ať je to aspoň doktor. Ten mi aspoň nebliká každé dvě minuty a neříká mi, že mám špatně nastavené cíle. Já už mám jeden cíl. Mít klid. A ten mi žádná aplikace nezměří.
