Článek
Já jsem celý život žila v jednoduchém vztahu s televizí. Byly tam dva knoflíky. Jeden na zapnutí, druhý na hlasitost. Když to nefungovalo, tak se s tím zatočilo víc. A hotovo. Žádná filozofie, žádné menu, žádné „aktualizace systému“.
A pak přišla chytrá televize.
Vnoučata mi ji přivezla jako dárek. Prý ať mám „lepší obraz, víc programů a přístup na internet“. Já jsem chtěla jen zprávy, seriál a někdy dokument o zahradě. Ale oni říkali, že tohle je budoucnost. Tak jsem si řekla, že budoucnost zkusím. To byla moje první chyba.
Televize má víc tlačítek než pilot v letadle. Ovladač vypadá jako kalkulačka pro jadernou elektrárnu. Každé tlačítko má jinou ikonku. Některé jsou kolečka, jiné domečky, jiné trojúhelníky. Já nevím, co je domů, co je zpět a co je start rakety.
Poprvé jsem ji chtěla zapnout sama. Zmáčkla jsem něco a místo zpráv se objevilo: „Vítejte v chytrém světě.“ Pod tím nabídka: Netflix, YouTube, HBO, Spotify, aplikace, obchod, hry. Já jsem chtěla ČT1.
Zmáčkla jsem další tlačítko. Televize se zeptala, jestli souhlasím s podmínkami. Jakými podmínkami? Já jsem si koupila televizi, ne byt v nájmu. Ale bez souhlasu mi nedovolila nic. Tak jsem potvrdila všechno. Kdyby tam bylo napsáno, že odevzdám ledvinu, taky bych klikla.
Dostala jsem se do YouTube. Netuším jak. Najednou na mě mluvil nějaký pán, co rozbaloval krabici. Pak nějaká holka jedla okurku. Pak někdo hrál hry. Já jsem hledala zprávy a místo toho jsem byla svědkem cizích životů.
Chtěla jsem televizi vypnout. Nenašla jsem jak.
Zmáčkla jsem červené tlačítko. Nic. Zmáčkla jsem dlouze. Objevilo se menu. Zmáčkla jsem zelené. Spustila se reklama. Zmáčkla jsem žluté. Vyskočilo nastavení. Zmáčkla jsem modré. Změnil se jazyk.
Televize teď mluví anglicky. Já ne.
Tak jsem tam stála v obýváku, televize na mě řvala cizím jazykem, ovladač mi klouzal v ruce a já měla pocit, že jsem se ocitla v nějaké technické pasti. Jediné, co fungovalo, bylo vytáhnout ji ze zásuvky. To byl můj vítězný tah.
Vnoučata se mi smála. Prý se to musím naučit. Prý je to intuitivní. Já nevím, jaká intuice je potřeba k tomu, abych se dostala ze sedmi nabídek zpátky k večerním zprávám.
Teď mám doma zařízení, které umí všechno. Pustí filmy z Ameriky, hudbu z internetu, počasí z Marsu, recepty z Itálie. A já s tím neumím ani základní věc: zapnout, vypnout a zesílit.
Dřív jsem si připadala stará, když jsem nemohla otevřít sklenici. Teď se cítím stará, protože neumím vypnout obrazovku.
Nejhorší je, že televize si pamatuje víc než já. Pamatuje si, co jsem omylem pustila. Pamatuje si, na co jsem klikla. A teď mi to pořád nabízí. Pořád mi doporučuje videa o uklízení, vaření, cvičení pro seniory a dokumenty o paměti. Jak kdyby věděla.
Takže mám doma chytrou televizi. A hloupý pocit, že svět už není stavěný pro lidi jako já. Dřív technika sloužila člověku. Dneska má člověk pocit, že se musí technice omlouvat, že jí nerozumí.
A víte, co je na tom nejlepší? Že když chci večer klid, stejně vytáhnu šňůru ze zásuvky. Protože jediné tlačítko, kterému opravdu rozumím, je elektřina. A ta funguje pořád stejně. Naštěstí.
