Článek
Já jsem celý život žila v domnění, že sociální sítě jsou něco jako klub důchodců. Že se tam lidi znají, povídají si a maximálně si pošlou fotku kočky. Jenže pak přišel můj vnuk, vzal mi mobil z ruky, během deseti minut mi založil Facebook a řekl: „Babi, teď jsi online.“
Nevím, co přesně znamená online, ale od té doby mi nepřestává pípat telefon a mám pocit, že mě sleduje víc lidí než místní samoobsluha.
První den jsem měla tři přátele. Vnuka, dceru a nějakého Pavla z Plzně, kterého jsem si nepamatovala. Druhý den už jsem měla padesát přátel. Třetí den sto dvacet. A dnes? Dnes mám přes sedm set lidí, kteří vědí, že jsem si uvařila guláš a že mě bolí koleno.
Sedm set lidí. A ani jeden z nich mi nepřišel vynést koš.
Rodina mi vysvětlila, že mám „sledovatele“. To mě dost znepokojilo. Já celý život nesnáším, když mě někdo sleduje. Na ulici, v obchodě, v tramvaji. A teď se dozvím, že mě sledují dobrovolně a ještě jim to dělá radost.
Přidávají si mě samí cizí lidé. Nějaká Monika z Brna mi píše, že mám krásný úsměv. Nějaký George mi posílá srdíčka. Nějaký muž z Turecka mi nabízí přátelství a manželství během jedné zprávy.
A moje vlastní dcera mi napíše: „Hezký příspěvek, mami,“ a tím to končí. Místo aby přišla, zavolala nebo se zeptala, jestli něco nepotřebuju, tak mi dá palec nahoru.
Nejhorší byla fotka. Vnuk mě vyfotil u nedělního oběda. V teplákách, s brýlemi na šňůrce a knedlíkem v puse. Dal to na Facebook s popiskem: „Moje babi je legenda.“
Do hodiny to mělo dvě stě lajků. Dvě stě lidí vidělo můj knedlík. Já jsem celý život dbala na důstojnost a teď jsem internetový obsah.
Od té doby si dávám pozor. Když jím, když se češu, když si stěžuji. Protože nikdy nevím, kdy mě někdo nahraje, vyfotí nebo označí. Minule mě dcera označila u statusu: „Nejlepší svíčková na světě.“ A já tam sedím jak kuchařka v důchodu a všichni mi píšou, ať pošlu recept.
Přes Facebook jsem se dozvěděla víc o cizích lidech než o vlastní rodině. Vím, kdo má jakého psa, kdo se rozvedl, kdo jede na Maledivy a kdo má ekzém. Ale nevím, kdy má moje vnučka zkoušky. To se prý „psalo do skupiny“.
Já žádnou skupinu nemám. Já mám jen zeď. A na té zdi se mi objevují věci, které bych dřív četla maximálně na nástěnce v čekárně.
A pak jsou tu ty reklamy. Pořád mi někdo nabízí zázračné krémy, léky na klouby, masážní přístroje, matrace, urny a pohřební služby. Podle Facebooku jsem zřejmě kombinace revmatika, nespavce a kandidáta na záhrobí.
Jednou mi napsala paní z Ostravy, že mě sleduje už rok a že mám „krásnou energii“. Já ji v životě neviděla. Ale ona ví, co jsem měla k obědu včera, že jsem byla u lékaře a že jsem si koupila nové pantofle.
Moje vlastní rodina se mnou komunikuje přes srdíčka, smajlíky a gify. Když napíšu, že se necítím dobře, přijde mi pět objetí v animované podobě. Nikdo nepřijde fyzicky. Všichni mě objímají digitálně.
Takže teď mám víc přátel než za celý život, ale večer sedím sama v kuchyni. Telefon mi svítí, někdo z Kanady mi píše „good morning beautiful“, ale já bych radši slyšela zvonek u dveří.
Facebook mi dal popularitu. Ale vzal mi realitu. Dřív jsem měla tři lidi, co mě opravdu znali. Teď mě zná sedm set lidí, co si myslí, že mě znají.
A víte, co je na tom nejhorší? Že kdybych zítra zmizela, tak si toho všimne hlavně algoritmus. Protože nebude mít co sdílet.
Takže jsem slavná. Jsem sledovaná. Jsem online.
Jen škoda, že jsem offline v obyčejném lidském životě. A že místo návštěvy dostávám jen další žádost o přátelství od někoho, komu budu celý život úplně ukradená. Ale hlavně že mi dá lajk.
