Článek
Miluju svá vnoučata. Opravdu. Myslela jsem si, že až budu stará, budou pro mě smyslem života. Že si budeme povídat, hrát hry, péct buchty, chodit na procházky a sdílet tajemství. Realita? Sdílíme hlavně internet. A já mám někdy pocit, že jejich Wi-Fi heslo je silnější než naše citové pouto.
Když přijdou na návštěvu, první věta nezní: „Ahoj babi.“ První věta zní: „Jaké je heslo na Wi-Fi?“ Teprve potom, když jsou připojení, si všimnou, že jsem v místnosti taky. Jako bych byla takový živý router s nohama. Nejdřív signál, pak city.
Sedí vedle sebe na gauči. Já mezi nimi. Jeden kouká do mobilu, druhý do tabletu. Ticho. Ne to příjemné ticho, kdy se lidi mají rádi a nemusí mluvit. To digitální ticho, kdy jsou všichni spolu, ale každý v úplně jiném vesmíru. Kdybych z místnosti zmizela, možná by si toho všimli až ve chvíli, kdy by vypadl internet.
Pamatuju si, jak jsme my jezdili za babičkou. Těšili jsme se. Na koláče, na povídání, na pohádky. Dneska se těší hlavně na zásuvku. Na nabíječku. Na heslo. A na to, že u babičky „to Wi-Fi docela jede“.
Zkoušela jsem to. Fakt jsem se snažila. „Tak co, jak bylo ve škole?“ zeptám se. Odpověď: „Počkej, píšu.“ „A co jsi dneska dělal?“ „Babi, neruš, jsem online.“ „Půjdeme ven?“ „A je tam signál?“ V tu chvíli mám pocit, že nesoutěžím s technologiemi, ale že jsem je prohrála už dávno.
Nejvíc mě bolí, že je vlastně nemůžu obvinit. Nejsou zlí, nejsou nevychovaní. Jsou prostě děti své doby. Pro ně je svět obrazovka. Všechno důležité se děje tam. Kamarádi, zábava, informace, emoce. Já jsem taková offline verze reality. Pomalejší, tišší, méně barevná.
Když jim vyprávím historky z mládí, poslouchají tak napůl. Jedním uchem, druhým sluchátkem. Já mluvím o tom, jak jsme jezdili stopem, oni mezitím scrollují videa lidí, co skáčou z letadel. Já jim vyprávím o první lásce, oni sledují influencera, který má dvacet vztahů týdně a všem říká „kámo“.
Někdy mám pocit, že už nejsem babička, ale kulisa. Jako pokojová rostlina. Hezká, ale nepotřebná. Hlavně ať neblokuje signál.
A přesto je miluju. I když mě občas ignorují. I když se mě zeptají na Wi-Fi dřív než na zdraví. I když se raději dívají do telefonu než na mě. Pořád je to to nejdražší, co mám. Jen mě někdy bolí, že mezi námi stojí neviditelná zeď z pixelů, notifikací a dat.
Největší ironie je, že když Wi-Fi náhodou vypadne, najednou si mě všimnou. „Babi, co budeme dělat?“ A já se v tu chvíli cítím skoro důležitá. Jako lidská alternativa k internetu. Vytáhnu karty, deskovky, jdu vařit, povídám. A na chvíli jsme zase spolu. Opravdu spolu. Ne online, ale skutečně.
Jenže pak se signál vrátí. A s ním i ticho. Ticho plné klikání, pípání a blikání. Já sedím vedle nich a přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší změnit heslo. Ne proto, abych je potrestala. Ale abych si je na chvíli půjčila zpátky. Abych nebyla jen poskytovatelka internetu, ale zase babička.
Miluju vnoučata. Ale někdy mám pocit, že kdybych si měla vybrat mezi mnou a Wi-Fi, vyhrála by síť. A to je asi největší paradox dnešní doby. Že máme neomezené možnosti komunikace, ale čím dál míň skutečného spojení. A že nejpevnější pouto v rodině někdy nedrží láska, ale silný signál. A dobré heslo.
