Článek
Seděly jsme spolu na gauči. Já a moje vnouče. Bylo to jedno z těch vzácných odpolední, kdy opravdu odložilo telefon. Dívalo se na mě, povídalo, dokonce se smálo mým historkám z mládí. A pak to přišlo. Podívalo se mi do očí a řeklo: „Babi, já tě mám fakt moc ráda.“
V tu chvíli se mi sevřelo srdce. To jsou slova, která babičce vydrží v hlavě ještě dlouho. Slova, která si uložíte někam hluboko, vedle fotek z dětství a vzpomínek na první školní tašku. Chtěla jsem ho obejmout. Pohladit. Užít si ten moment.
A pak dodalo: „Jaké je heslo na Wi-Fi?“
Láska trvala asi tři sekundy. Pak nastoupil internet.
Sedělo vedle mě, připojené, s výrazem naprostého štěstí. Palec začal jezdit po displeji, svět se zúžil na obrazovku. Já jsem zůstala na gauči. Offline. S pocitem, že jsem právě byla emocionální předsíň, přes kterou se šlo k signálu.
Dřív, když mi někdo řekl, že mě má rád, znamenalo to, že si se mnou chce povídat. Dnes to znamená, že má dostatek času, než se připojí.
Neříkám, že mě nemá rádo. Ono mě má. Jen ne tak intenzivně jako internet. Ten je rychlejší, barevnější, zábavnější a hlavně reaguje okamžitě. Já občas hledám brýle.
Zkoušela jsem si s ním povídat. Ptala jsem se, co dělá ve škole, co ho baví, co plánuje. Odpovědi byly krátké. Přerušované notifikacemi. Každá věta bojovala s TikTokem, Instagramem a nějakým videem, kde někdo padá ze schodů.
„Posloucháš mě?“ zeptala jsem se.
„Jo jo,“ odpovědělo, aniž by se na mě podívalo.
To je moderní forma pozornosti. Tělo je přítomné. Duše má roaming.
Pamatuju si, jak jsme my jezdili k babičce. Seděli jsme u stolu, jedli koláč, poslouchali vyprávění. Když babička mluvila, poslouchalo se. Ne proto, že by to bylo vždycky zajímavé, ale proto, že to byla babička. Dnes jsem babička já. A konkurenci mi dělá celý internet.
Občas si připadám jako muzeum. Hezké, staré, klidné. Můžete se přijít podívat, ale dlouho se nezdržíte, protože venku je svět v rozlišení 4K.
Nejvíc mě bolí, že si na to vlastně zvykám. Už se neurazím. Už nečekám dlouhé rozhovory. Jsem ráda aspoň za to „babi, mám tě ráda“, i když vím, že je to taková předehra k připojení.
Jednou jsem zkusila experiment. Vypnula jsem Wi-Fi. Nastalo ticho. Panika. Zmatek. Vnouče se na mě podívalo, jako bych právě zrušila elektřinu v celé čtvrti.
„Nejde internet!“
„Tak si budeme povídat,“ navrhla jsem.
Podívalo se na mě. Dlouze. Zkoumavě.
„A o čem?“
To byla chvíle, kdy jsem pochopila, že jsem se stala záložním programem. Něco, co se spustí, když nefunguje hlavní aplikace.
A přesto, když večer odcházelo domů, přišlo ke mně, objalo mě a řeklo: „Babi, děkuju, bylo to fajn.“ A já jsem věděla, že to myslí upřímně. Jen už neumí být dlouho bez signálu. Stejně jako já už neumím být bez toho, abych doufala, že si jednou sedneme a budeme spolu mluvit déle než do další aktualizace.
Vnouče mi řeklo, že mě miluje. Pak se připojilo na Wi-Fi. A já jsem pochopila, že dnešní láska je bezdrátová, rychlá a občas vypadává. Ale pořád je to láska. Jen má horší pokrytí v obýváku než na displeji.
