Článek
Když člověk potřebuje peníze, vezme zavděk kdejakými brigádami. Třeba i prací, která vyžaduje věci, v nichž se necítí úplně krevně spřízněný – třeba opustit klid vesnice a jet do Prahy. Moje poslední vzpomínka na metropoli sahala někam do doby, kdy mi bylo třináct a babička mě táhla na výlet za kulturou. Od té doby nic a to už mi bylo 13 let hned několikrát.
Byla to nabídka, co se neodmítá a tak jsem stáhla mapy do mobilu, zakousla ret a rozhodla se vystoupit ze své komfortní zóny. To přece hlásají poučky k seberozvoji! Pojedu ale vlakem, protože řídit auto v pražské džungli? To raději dobrovolně podstoupím exkurzi do podsvětí.
Už přestup v krajském městě ukázal, že vesmír má s mým plánem vlastní záměry. Vlak měl zpoždění a přípoj mi samozřejmě ujel. Když jsem dorazila do Prahy a představila si další jízdu MHD s přestupy, pokoušel se o mě infarkt. Raději padlo rozhodnutí pro jedinou jistotu – své vlastní nohy, které v tu chvíli odmítaly jakoukoliv spolupráci.
Mezitím mi potencionálně budoucí nadřízená volala s otázkou: „Kde že se to nacházím?“ S klidným hlasem zkušeného psychopata jsem jí do telefonu oznámila, že už doslova za rohem. Do budovy jsem se nakonec dokodrcala víceméně po čtyřech, s tepovou frekvencí na hranici klinické smrti a s výrazem lovné zvěře.
V místnosti pro pohovor sedělo dalších šest nebo osm lidí. Žádný komorní rozhovor „já a personalista“, ale hromadná popravčí seance. Všichni už seděli spořádaně u stolu, kde někdo zrovna vedl zasvěcený monolog o tom, co obnáší naše budoucí utrpení a pracovní náplň.
Snažila jsem se proplout dovnitř tiše jako stín, abych nikoho nerušila a ideálně, aby si mě vůbec nikdo nevšimnul. Bokem stála nějaká paravánová nástěnka a vedle ní volná židle. Říkám si v duchu: „Vezmu si ji nenápadně ke stolu a splynu s davem.“
Vzala jsem židli, zatáhla… a ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že do její konstrukce byla osudem zřejmě integrována i ta zmíněná nástěnka. Vteřinu nato se ozval strašlivý rachot, jako když se v kamenolomu sype suť na plechovou střechu. Nástěnka s hlasitým žuchnutím přistála přímo na zádech jednomu z vedle sedících chlapců.
V tu chvíli v místnosti ztuhla veškerá krev a vzduch by se dal krájet. Všichni naprosto paralyzovaní hleděli na nešťastníka, na trosky kancelářské výzdoby a na mě, stojící v epicentru katastrofy s plastovou židlí v ruce, neschopnou kloudného slova a rudou jako záře nad Kladnem.
Když nás po dlouhém grilování vypustili ven, ještě jsme se tomu s dotyčným klukem na chodbě od srdce smáli. A co je na tom nejlepší? Tu práci nakonec mám. Protože jestli v životě něco zaujme, tak ne dokonalé resumé plné frází, ale když se dokážete vlastnímu trapasu postavit čelem – a ideálně ho s hlasitým rachotem shodit někomu na záda.
A co vy? Také se Vám stávají trapasy? Podělte se prosím o své zážitky v diskusi, ať na to nejsem sama.
