Článek
Všechno to začíná u moderního dotykového automatu, který má jediný celospolečenský úkol: rozbrečet vás dřív, než vůbec uvidíte živého člověka. Stojíte před blikající obrazovkou, kde musíte zaškrtnout důvod své návštěvy, což je pro někoho, kdo tam není obden, vyšší dívčí. Je to registrace vozidla, změna v registru nebo rovnou trestní čin? Samozřejmě se trefíte špatně.
Chodba je přitom podezřele prázdná. Ani jedna židle není obsazená, vzduch voní starým linoleem a vy tam sedíte jak na popravišti a čekáte, až v tom hrobovém tichu konečně cinkne vaše číslo. Někdo by mohl čekat, že po té čtvrthodině ticha vejde dovnitř a setká se s trochou lidského pochopení.
Omyl.
Otevřete dveře, usmějete se a paní za přepážkou vám s výrazem, že jste jí osobně vykradla ledničku, suše a bez mrknutí oka sdělí: „To máte blbě naklikané. A ten formulář je taky špatně.“ Žádné „Dobrý den, copak potřebujete?“, žádná snaha pomoct. Jdete ven, s ostudou naklikat lístek znova, znovu si odsedět své kolo v prázdné chodbě a modlit se, že tentokrát trefíte správné tlačítko. A nejlepší na tom je, když vám pak lístek pípne a ten vás pošle do těch úplně stejných dveří.
Člověk si u toho nevyhnutelně klade otázku, jak vlastně vypadá takové výběrové řízení na úřad. V soukromém sektoru vás na každém pohovoru dusí testy emoční inteligence, empatií a klientským přístupem. Ale tady? Tady to očividně funguje úplně naopak.
Inzerát by klidně mohl znít: Hledáme kandidáta s permanentní mrzutou náladou, averzí k lidstvu a schopností mluvit tónem, který spolehlivě zchladí každého, kdo by si snad dovolil dýchat. Znalost systému výhodou, absolutní nedostatek empatie podmínkou.
A co vy, jaké máte zkušenosti s úřady nebo spíše s úřednicemi?
