Článek
Pátek odpoledne se doma otevřou dveře a v předsíni přistane batoh, který podezírám, že má vlastní gravitační pole. Po něm se do útrob bytu pozvolna připlazí můj osobní internátní rekonvalescent. Zaleze do pokoje, zabouchne a nastane hrobové ticho. Úplně ho chápu. Po pěti dnech v kolektivu plném vrstevníků a pod dozorem vychovatelů potřebuje okamžitý restart systému a předstírat, že zbytek světa neexistuje.
Oživnutí nastává s naprostou pravidelností po deváté večer. Vyleze z doupěte, udělá dva obratné oblouky kolem ledničky a konečně začínáme komunikovat – samozřejmě v době, kdy já už pomalu počítám ovečky. Kecáme do hluboké noci, protože dospívající mozek zřejmě funguje na noční proud. Dozvídám se ty nejméně podstatné detaily ze života internátní mládeže, ale na otázky o podstatných informacích odpovědi nemá.
Jenže idylka má své tvrdé provozní mantinely. Sobota ráno totiž patří velkému prádlu. Z té černé tašky se vyklopí kupa textilu, u které opravdu nechápu zákony matematiky a fyziky. Jak proboha dokáže jeden patnáctiletý organismus za pět dní vygenerovat tolik smradlavých ponožek a triček, jako by se stěhoval minimálně na měsíc do pralesa? Následuje nekonečný kolotoč kolem pračky a sušičky, proložený vším, co jsem v týdnu po práci prostě nestihla.
A pak přijde nedělní dopoledne. To se nese v duchu otrocké kuchařské šichty. Na internátu sice cosi vaří, ale výdej večeří probíhá zásadně v době synových tréninků. Maminčiny krabičky jsou tedy svatá jistota, bez které by chlapec v pondělí v lavici rovnou padl za vlast. Takže se vaří na plné obrátky a vše se pak vrství do úhledných plastových dóz. Tyto krabičky ale zjevně žijí vlastním životem, protože domů se vrací v silně zredukovaném počtu a to, co v nich občas zbyde, by měl raději zkoumat hygienik než já.
Odpoledne proběhne finální sbalení, které se samozřejmě nechává na poslední chvíli, aby odjezdu dodalo to pravé vzrušení. Do tašky fasuje plastové komando plných kastrůlků, zazní rychlé „pá pá“ a domů se zase snese božský klid.
Já zůstávám sama, obklopená hromadou nádobí po víkendové kuchařské show, s prázdnou ledničkou a s blaženým vědomím, že tenhle koloběh za pět dní začne úplně znova.
