Článek
Vždycky jsem měla jasno. Pes je přítel člověka, poslechne na slovo, přinese pantofel a kouká na vás s bezmeznou oddaností. Kočky? To jsou ty tiché, nafoukané a údajně neskutečně čistotné šelmy, které se maximálně tu a tam hrdě otřou o vaši nohu.
Jenže pak mi život – a jedna nouzová situace – přihrál do cesty malý uzlíček. Vypadal jako ten nejroztomilejší pytel plný blech. Doslova. Bylo to bleší safari s vlastním ekosystémem, kterému jsem prostě musela poskytnout azyl. Tím momentem ale v mém bytě skončila jakákoliv demokracie.
První měsíce byly bojem o přežití. Mýtus o čistotných a tichých kočičkách se rozpadl hned na začátku.
Ukázalo se, že tahle mladá dáma je velice chytrá a dokáže se mnohému přiučit, pokud tedy sama chce. Na kočičí záchod se naučila chodit během pár dní, ovšem po vykonání potřeby celý obsah rozmetá po celém bytě během pár vteřin. Na zavolání také přijde, ale cestou ke mně příšerně, hlasitě a teatrálně nadává. Ale není to žádné roztomilé mňoukání. Je to hluboký, vyčítavý chraplák starého opilce, kterým mi dává jasně najevo, že celá moje existence je urážkou její kočičí vznešenosti.
Došlo to tak daleko, že jsem postupně ztratila všechna základní lidská práva. O nějakém zavírání dveří nemůže být řeč – protože jakmile se někde přivřou, kočka dostane záchvat klaustrofobie a spustí hysterii, ze které tuhne krev v žilách. O soukromí na záchodě si taky můžu nechat zdát. Dveře do koupelny zkrátka neexistují a kočičí inspekce vnitřních prostor je povinná. Moje domácnost už dávno nepatří mně. Patří téhle neurotické potvoře.
Když se nad tím tak zpětně zamyslím, prošla jsem klasickým vývojem. Nejdřív jsem s tím bojovala, pak jsem nadávala a nakonec jsem rezignovala. Odteď jsem otrokem a moje kočka pánem. Pokud dostane v 5 ráno hlad, pak dostane i najíst. Kdybych totiž nevstala, tak probudíme polovinu ulice zvukem, který zní, jako když pořádám konkurz na kapelu s deathmetalovým zpěvákem.
Ale neměnila bych. A až se syn definitivně odstěhuje a já budu mít konečně nárok na božský klid, budu žít s klanem ukecaných neurotických koček, které vám aspoň narovinu řeknou, co si o vás myslí. A to je ta nejlepší možná výhra.
