Článek
Samoživitelka očima společnosti: rozcuchaná žena s igelitkou, která žije s dětmi někde v holobytě nebo na ubytovně. Děti mají k obědu kaši a nosí velké ušmudlané oblečení. Ona sama je hubená, moc nejí, ale zato ideálně pije nebo kouří.
A pak stačí, aby se na vás někdo takový podíval, sjel vás pohledem a utrousil: „Ty jsi samoživitelka…“ V tu chvíli si člověk připadá, jako by měl nevyléčitelnou nemoc. V jejich očích jasně vidíte tu bezmeznou lítost nad tím, jaký jste chudák, když jste sama s dítětem.
Jenže realita je úplně jinde. Ne každá žena o tuhle nálepku stojí a už vůbec takhle nevypadá její život.
Samozřejmě, že život má mnoho podob. Jsou matky i otcové, kteří se ocitli v těžkých životních situacích, opravdu bojují s bídou a přesto se snaží dětem zajistit to nejlepší. Jsou bohužel i tací, kteří se systému snaží všemožně přizpůsobit a využívat ho. Ale co ti všichni ostatní? Co my, kteří tyhle nálepky odmítáme, normálně fungujeme, pracujeme a staráme se?
Odkud se berou tyhle obrazy v hlavách lidí?
Velkou zásluhu na tom má i naše televizní zábava. Stačí se podívat na oblíbené pořady typu Výměna manželek. Televize si pro diváky často vybírají ty nejextrémnější případy – špínu, nefunkční rodiny, nezodpovědnost a totální rezignaci na život. Tyhle díly se pak s oblibou reprízují a v lidech utvrzují představu, že „takto nějak to u těch samoživitelek asi vypadá“.
Nikdo už v té chvíli neukáže statisíce obyčejných, pracujících maminek, které potkáte v obchodě, v práci nebo na hřišti, protože ty nejsou pro kamery dostatečně „pikantní“. Zůstává jen ta nálepka.
Když se z potenciálního partnera stane „spasitel“
Nejvíc je tahle škatulka vidět ve chvíli, kdy se člověk pokusí navázat nový vztah. Jakmile padne věta „mám dítě a jsem na něj sama“, v očích některých protějšků se něco přepne.
Najednou se na vás nezkoušejí dívat jako na rovnocennou ženu, se kterou by chtěli sdílet život, ale v jejich pohledu se objeví zvláštní druh lhostejnosti, nebo naopak – syndrom „zachránce“. Najednou mají pocit, že přicházejí na bílém koni pro chudinku, kterou musí zachránit před krutým osudem. A v podtextu tak nějak počítají s tím, že za to vděčně padnete na kolena a budete jim celoživotně vděčná za každé dobré slovo nebo pomocnou ruku.
Jenže my přece nehledáme někoho, kdo nás vytáhne z bídy (ze které jsme si mimochodem pomohly samy). Nečekáme na spasitele. Hledáme partnera, se kterým bude sranda. Rovnocenného člověka pro vzájemný respekt.
Kde se bere ta potřeba škatulkovat?
Kde se v lidech bere ta neukojitelná potřeba házet všechny do jednoho pytle? Proč je pro společnost tak těžké pochopit, že rodinný stav nebo minulost nedefinují hodnotu člověka? Možná je na čase zahodit předsudky a začít se na lidi dívat takoví, jací skutečně jsou – a ne skrz levné telenovely a společenské klišé.
