Článek
Jsme za půlkou prázdnin. Čas, kdy by se teoreticky mělo zpomalit, vychutnávat si teplé večery a sbírat síly na podzim. Místo toho, je u nás doma vyhlášen válečný stav. Ne, nejedná se o invazi mimozemšťanů a kupodivu ani o střet s pubertálními hormony. Jde o něco mnohem děsivějšího. V srpnu začíná „Operace středoškolák“.
Můj syn, plný očekávání a dospěláckých řečí, se totiž chystá nastoupit do prváku na střední školu. A nejen to! On se, pro mé dobro a pro svou budoucí samostatnost, stěhuje na internát. HURÁ! Představa, že si budu moct v klidu vypít kafe, aniž by mi někdo vysvětloval, proč je hraní na PC důležitější než špinavé nádobí, je balzám na duši. A ten klid, až ho nebudu muset ráno budit do školy a poslouchat, jak se z pokoje ozývají zvuky umírajícího zvířete. To je sen!
Moje radost se ale rozplývá v dálce při pohledu na nákupní seznam dlouhý jako cesta z Prahy do Brna s cílem mise „Výbava pro internátního studenta“. Vyrážíme tedy do města.
V první řadě tedy peřina, polštář a povlečení. Přece nebude spát v něčem erárním, co ještě pamatuje husity. Pak je tu osuška a ručník. Ten krásný se spidermanem, ze kterého měl před pár lety takovou radost, zůstává samozřejmě doma. Následuje spousta spodního prádla. Přestože, jak víme, chlapi si vystačí s málem, já stále bláhově doufám, že mu nějaké návyky snad zůstanou. Pak jsou tu trička, boty, pantofle… Možná jsem si měla koupit větší auto.
Ve městě je 35°, v autě mi odešla klimatizace a teď už se potí i moje peněženka. To nejlepší nakonec - džíny. Syn by se mohl v pohodě schovat za laťku v plotu, ovšem dostatečně vysokém. Po více jak hodinovém boji, kdy jsem nosila do kabinky kalhoty všech možných střihů to vzdávám a jdeme ještě pro pásek. Klidně by si je totiž mohli obléct s mladším bráchou najednou, kdyby ho teda měl.
A to všechno je teprve nultá fáze. V září nás čeká další seznam, tentokrát se školními pomůckami. Z těch částek co dnes odešly z mého účtu se začínám potit znovu, ale to už nejsem v autě, ale v klidu doma. S vyčerpaným výrazem i kontem si uvařím kafe. Snad mi na něj ještě zbylo.
Bude to velká změna a možná ten „Syndrom prázdného hnízda“ nakonec přijde. Ale až za pár týdnů. Teď si užívám tu představu ticha a klidu, kdy popíjím čaj a čtu si knížku.
