Článek
Bydlet v přízemí má své výhody. Netahám se s nákupem do schodů a mám pocit, že jsem tak nějak blíž přírodě. Tahle romantická představa ovšem trvá přesně do chvíle, než si sednu s kávou na terasu a zjistím, že o patro výš sídlí jednotka s vlastní autonomní meteorologickou službou.
Říkám tomu vertikální terorismus.
První fází bývá ranní sušení prádla. Člověk by čekal, že ručníky před opuštěním pračky projdou aspoň základním ždímáním. Omyl. Nad hlavou se mi rozprostře vlajková výzdoba, která svým obsahem hravě vystačí na menší povodeň. Voda kape a já si rázem připadám jako v hydromasážním salónu.
Když se pod tímto přírodním úkazem stačím oklepat, přichází fáze číslo dvě: velký úklid. Sousedka totiž neuznává moderní vynálezy, jako je mop nebo hadr. Její metoda je čistě živelná. Popadne plný kbelík vody a živelně ho vyšplouchne na podlahu. V tu ránu shora zahřmí Niagarské vodopády. Voda se v elegantní vlně přeleje přes okraj balkonu a přistane mi v klíně. Káva je rázem ředěná a já přemýšlím, jestli si příště nevezmu alespoň deštník.
O vyklepávání rohožek, které funguje jako rituální exorcismus celého bytu, bych nejraději taktně pomlčela. Prach, drobky a chlupy neznámého původu se snesou dolů s grácií podzimního listí, nezřídka doplněné o volně poletující ponožky – u kterých jen vroucně doufám, že prošly alespoň základním pracím cyklem.
Když si ale v duchu stěžuju na svůj osud, vzpomenu si, že to může být i horší. Stačí, aby do horního bytu dorazila pánská návštěva. Ta často zásobuje okolí nedopalky od cigaret s přesností dělostřelectva a nedávno mi vedle hlavy proletělo dokonce i víčko od piva.
Když to shrnu, život v přízemí pod panstvem z horních pater vás naučí dvě věci: božskou trpělivost a bleskové reflexy. Až si příště sednu na terasu, rovnou si obleču pláštěnku. Jistota je jistota.
