Článek
Když junior v pondělí odjel k babičce na prázdniny, naplánovala jsem si týden úplně přesně. Byt bude jako ze škatulky – vysáto, vytřeno a prach otřený dřív, než se na něj vůbec stihne usadit. A já? Budu si konečně vařit lehká, zdravá jídla, nosit hedvábné župánky a zažiju ten bájný, ničím nerušený zenový klid.
Realita u babičky zatím vypadá o něco akčněji. Syn totiž nejezdí na prázdniny za odpočinkem, ale na řádný tábor nucených prací. Vítá ho tam harmonogram plný budovatelských úspěchů: posekat trávu, nařezat zásoby dříví a zvládnout veškeré další domácí vícepráce. Jedinou spravedlivou mezinárodní měnou za tento nelidský fyzický výkon je pak babiččina poctivá, extrémně mastná česká kuchyně, před kterou se třesou strachy veškeré saláty a moderní diety.
Zpátky v mém „zenovém“ bytě. Týden je pryč a výsledek mého grandiózního plánu? Neudělala jsem naprosto nic.
Bordel je tu takový, že by se za něj styděli i ve squaterském doupěti, dřez přetéká a nikdo ještě nedokázal ani to, že by z myčky vyndal aspoň čisté nádobí, natož aby do ní naskládal nové. Moje slavnostně slibované zdravé krabičky do práce vzaly za své hned v začátku. Dopadlo to tak, že jsem měla v práci za celý týden jeden salát! Pak už legendární nouzovku v podobě sekané v housce, nějaký salám a v pátek jsem definitivně ztroskotala na rodinné pizze z nedaleké pizzerie, kterou jsem snědla přímo z krabice.
Když se mě včera večer ptala sousedka přes plot, co dělám, že by se stavila na drb, moje odpověď byla mrazivě upřímná: „Jsem doma a přemýšlím, jestli to tu rovnou podpálit nebo konečně začít uklízet.“
Ono to totiž s těmi volnými dny chodí přesně naopak, než hlásají příručky osobního rozvoje. V okamžiku, kdy za puberťákem zaklapnou dveře a vy máte najednou všechen čas světa, se veškerá lidská energie vypaří neznámo kam. Místo velkolepého úklidu a kulinářských orgií se svalíte na gauč jako těžce raněná laň s vědomím, že největším a nejhrdinštějším výkonem dne je přežít bez nutnosti cokoliv řešit nebo s kýmkoliv mluvit.
A tak tu sedím v království bordelu, piju kafe a říkám si, že bych měla konečně začít. Protože jestli tohle syn uvidí až se vrátí, tak všechno to moje poučování o nutnosti udržovat doma alespoň základní pořádek vezme za své.
