Článek
Mít doma dospívajícího potomka a vydat se s ním na výlet je v dnešní době sázka do loterie. Zatímco jeho vrstevníci raději proleží volno s mobilem v ruce, já mám doma podivný úkaz. Syn má výlety rád. Telefon v přírodě dobrovolně odkládá a dokonce ho to baví víc než válení v posteli. Zní to jako sen každého rodiče, že?
Dokud nevyrazíme do terénu.
Záhy totiž zjišťuji, že zatímco on vyběhne každý prudký kopec s lehkostí kamzíka a s tepovou frekvencí, která se ani nehne, já v polovině stoupání funím jako parní lokomotiva po padesáti letech provozu. V duchu si nadávám, co za masochistický nápad jsem to zase dostala, proč jsem raději nezůstala doma u kafíčka a na kolik by asi vyšlo zaplatit si nějakého šerpu, aby mě vytáhl nahoru.
On si mezitím vesele poskakuje vpřed, absolutně v pohodě a s plicními kapacitami netknutými dospělým životem. A v tu chvíli přichází na řadu ten největší rodičovský úkol: touha mít památeční fotku.
„Stoupni si tady před ten hrad, ať tě vyfotím!“ zavolám udýchaně a mávám mobilem.
Následuje ten specifický, hluboký pubertální vzdech, který v sobě nese veškerou tíhu vesmíru. Sice svolí, ale má to háček. Než stihnu popadnout dech a zaostřit, on už se otáčí zády a pokračuje v cestě.
Výsledná fotka tak má vždycky naprosto dokonalou kompozici: v dálce se tyčí majestátná památka a v popředí utíká štíhlá silueta mého syna. Zezadu.
Když mu pak takový úlovek večer ukazuju s naivitou, že ho to snad pobaví, koukne na displej, mávne rukou a pronese legendární hlášku:
„No vidíš, krásný záda.“
A tím je debata ukončena. Žádné sentimentální vzpomínky, žádný výraz v obličeji. Jen esteticky cenná mikina s kapucí.
Možná je to ale vlastně spravedlivé. On má krásná záda, já mám zničené plíce a v nohách 15 kilometrů. Hlavně že jsme vyrazili ven a užili si tu nádhernou přírodu. Takže příště půjdeme určitě zas, ale do batohu přibalím i kyslíkovou masku.
