Článek
Píše se už rok 2017, od sametové revoluce uplynulo necelých 28 let a já mám pocit, že srovnání s dobou předtím a potom mi snad spousta lidí odpustí. Ti, co neznají a už nepoznají a ti co zažili, si snad osvěží paměť. Aspoň v něčem.
Ale trochu do minulosti. Píše se 21. 8. 1989 a jsem s dětmi a manželem na dovolené a na pár dní v Praze. Bydlíme na jednom konci Prahy a v podstatě nevíme co se děje na Václaváku. Prostě si užíváme báječné dny, narušené úrazem dcery, která na kluzkých dlaždičkách v Podolí uklouzla a její přední druhé zuby jsou o kousek kratší. Ještě štěstí, že není vůbec bez nich. Snad od té doby Pražáci pochopili, že důležitá je bezpečnost, a ne sice krásné, ale nebezpečné dlaždice na koupališti. Co se pak děje o pár měsíců později, obletělo snad celý svět.
Tento jakž takž poklidný den mi připomněl jiný pro mne zpočátku poklidný den, který se proměnil v hrůzu, nejistotu a čekání co bude dál. Psal se 21. srpen 1968 a já prožívala prázdniny na brigádě ve vojenských skladech. O tomto dni jsem psala již v článku 21. srpen 1968 vzpomínka, a to co si ještě pamatuji. Tenkrát jsem odmaturovala a nastala, jak já říkám doba temna. Sice až v roce 1970, kdy, kdo nebyl ve straně, tak jako by snad neměl šanci ani žít. Normálního nebo chcete-li obyčejného člověka se to až tak nedotklo, je to můj názor, ale těch, kdo byli někdy aktivní, nebo aktivitu vyvíjeli asi ano. Ale pokud nebyl člověk přímo u zdroje informací, nevěděl. Jestli byla nějaká svoboda??? V rámci rodiny asi ano, v rámci práce, mohl se člověk spolehnout jen na opravdové přátele. Moc měla vedoucí strana v čele s dělníky a rolníky, pracující inteligence stála na okraji. Kamkoli jste se hlásili – škola, zaměstnání, zjišťovali Váš původ, z jaké třídy pocházel otec, z jaké matka a podle toho přidělili body, myslím hlavně u přijímacího řízení na jakoukoliv školu, kromě základní. I když jste dávali své dítě do jeslí, školky byli jste kádrováni. Přednost měli děti dělníků, zemědělců, pak stále řvoucí menšiny, a pokud bylo volné místo, tak se dostalo i na dítě pracujícího inteligenta nebo pokud jste měli známé. Jinak jste si museli sehnat někoho na hlídání, nebo zůstat doma. Že nebyly takové dávky v mateřství a podpora v rodičovství, snad nemusím ani připomínat nebo spíše ano. Až zhruba v roce 1982, pokud žena zůstala s dítětem doma, tak po mateřských dávkách pobírala, dnes uváděný rodičovský příspěvek, do jednoho roku věku dítěte Kč 500,-, pak už zase nic.
Vše, co jsem za svůj život získala je fobie na frontu. Čekání na uhlí, maso, salám, pomeranče, citrony, čekání těhotná s břichem ve frontě, kdy Vás nikdo nepustí před sebe, protože by se na něho nedostalo atd. Dnes už do front nechodím, a pokud nějakou uvidím, okruhem se jí vyhýbám. Po půl hodně se mi totiž chce zvracet, zvýší se mi tep a je mi na omdlení. To se ani nedívám na hodinky a hledám si spíše jinou zábavu. Tak totiž funguje moje tělo a mysl.
Pak přišel 17. listopad 1989, zase se upřímně nevědělo, co bude dál, jestli budou pokračovat represálie, nebo to vše půjde v klidu, nebo co bude dál??? Jak se bude vyvíjet společnost a budeme mít konečně svobodu a demokracii, kde si bude moci říct každý své???
Zpočátku to podle mě bylo jen takové oťukávání, kdy strana očekávala, že se zase chopí moci a bude to jako dříve. Naštěstí se nestalo a zvonění klíčů přineslo tolik kýženou svobodu. Opravdu jsem si oddechla, i když jsem neočekávala žádné moc velké převratné změny. Vše se tak nějak utřepávalo, dělnická třída a zemědělci se snažili ve firmách nahradit stávající vedoucí komunisty, s menším či větším úspěchem. A co udělali komunisté???? Chytili ten „správný vítr“. Ti, co stále věřili, zůstávali věrnými straníky. Většina z nich však odhodila stranickou knížku, vystoupila z KSČ a začala podnikat. A tak nám tu vznikla nová „podnikatelská třída“, která měla informace, kontakty a peníze. A tak jak byli zvyklí svou moc vykonávat po stranické linii, tak ji začali vykonávat po té podnikatelské. Povahově se nezměnili.
Pak přišla kuponová privatizace, což byl další „výmysl“ tehdy ekonoma p. Klause a dalších. Určitě zatím asi byl dobrý úmysl, protože co udělat s množstvím státních podniků, jak je převést na podnikatelskou bázi. Zase v první řadě ucítili svoji příležitost, ti, kdo měli peníze. Ale i ostatní občané České a Slovenské republiky se do kuponové privatizace zapojili. Mnozí z nich investovali dobře, investované kupony se jim vrátili v podobě dividend nově vzniklých akciových společností. U jiných akciových společností došlo během krátké doby k jejich zániku a akcionář pak obdržel jen pozvánku na valnou hromadu, která rozhodla o likvidaci společnosti a pak následně jejím výmazu z obchodního rejstříku, bez toho, aniž by akcionář nějaké dividendy získal. Největší takový „bum“ zániku těchto společností bylo jejich tunelování, půjčování si peněz například na nákup vlastních akcií. Psal se rok 1994–1995. Naše zákony, vždy se zpožděním trestaly a „napravovaly“ jak to nazvat jinak „prohřešky doby“.
Nicméně jsme nějakou dobu překonali s většími či menšími úspěchy, střídání vlád tu z jedné tu z druhé strany, zánik těch menších stran, posílení stávajících a vznik nových stran Překonaly jsme několik povodní, ať již na Moravě nebo v Čechách, větrné pohromy, ale vždy se ukázalo, že lidé v těchto okamžicích dokážou zapomenout na rozmíšky a dokáží si pomoci. Ale musí vždy přijít nějaká katastrofa, abychom si to uvědomili? Vládnoucí strany se dokázali domluvit, i když nemusel občan této země s úpravami nebo vydáním nových právních předpisů souhlasit.
Co mi vadí a vadilo, že jsme tu stále jako na houpačce. Přijdou jedni, kteří utáhnou opasky, abychom se z problémů dostali, jak se říkalo našetří na komoru, přijdou druzí, aby v rámci svých nesplnitelných slibů, vše zase rozházeli. A tak pořád dokola. To, jak chutná moc, vidíme v poslední době u vládní koalice. Zřejmě toto období vejde do dějin jako něco neskutečně hnusného. Jinak to zatím neumím nazvat.
Ústava nám říká, co se týče pravomocí prezidenta, že je prezident republiky je hlavou státu a Prezident republiky dále zastupuje stát navenek.
(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a co se týče kompetencí ministerstva zahraničích věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim .V příslušných právních předpisech jsem nenašla slovo, že určuje zahraniční politiku a to jak u ministerstva, tak i vlády. Pokud je tím míněno, že vytváří koncepci je to trochu jiné slovo, než že určuje, jak je nyní s oblibou vykládáno ministrem zahraniční na všech možných frontách.
Zahraniční politika ČR (ZP) vychází ze základních koncepčních dokumentů, z nichž tím nejdůležitějším je Koncepce zahraniční politiky České republiky (Koncepce) schválená vládou v roce 2015 a v Programovém prohlášení vlády (poslední z roku 2022 s aktualizací k 1. březnu 2023).
(1) 2022 s aktualizací k 1. březnu 2023)..
K moci nám přičichly zejména pidistrany, které se díky straně ANO dostaly k moci, ale teď budu konkrétnější, zejména Motoristé a jejich ministr zahraničí k té moci hodně přičichl, a chtějí přes všechny rozumné důvody ji prosazovat. Šířením různých nepravd, na které, ale někteří občané slyší. Zejména poslední výroky zmíněného ministra zahraničí, svědčí o tom, že mu někdo bere hračku, ale on se jí nemíní vzdát za všech okolností. Občas přemýšlím, jestli některé jeho výroky, již nenaplňují pozvolna trestný čin pomluvy, šíření poplašné zprávy, zejména co se týká obsazení soudu, soudci, ústavní puč a nevím co si ještě vymyslí. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. A byli jsme i svědky toho, že ne vždy Senát souhlasil s jmenováním soudce. Další stranou je SPD, kdy její předseda by se nikdy nestal předsedou „horní komory“, nebýt strany ANO. Všichni se ohánějí tím, že slíbili voličům, ale jen těm, kteří je volili. A co ti ostatní, co je nevolili?
Já sama jsem někdy s rozhodnutím soudu, a to nejen ústavního nesouhlasila, ale respektovala jsem ho. Je otázkou, kdy tato nekontrolovatelná moc a její prosazování za každou cenu, skončí. Máme vůbec nějaké páky, aby byla omezena. Prostřednictvím Parlamentu, kde mají strany ANO, SPD a Motoristů většinu, to zřejmě nepůjde. V současné době i schvalovaní zákonů, respektive jejich tvorba prostřednictvím poslaneckých návrhů, kdy jakákoliv legislativní logistika je mimo to zřejmě nepůjde. Zřejmě budeme i svědky více soudních sporů, myslím i ústavních žalob na kvalitu zákonů. I takto se dá pojmout moc v demokratických volbách, kdy jsme svědky klientelismu, nepotismu a dalších druhů korupce.
