Článek
Nedalo mi to, abych se nezamyslela, troufám si říci, i se znalostí věci, jak to bylo dříve, tedy vezmu jako milník rok 1989.
Byty za dob socialismu byly, pokud je mi známo, dvojího charakteru obecní a družstevní nebo za třetí se stavěly v rámci akce Z. U obecních bytů, kterých byl mimochodem opravdu nedostatek, stavěl je stát, až již prostřednictvím obcí (národních výborů), krajských výborů či jiných institucí, bylo přidělení bytu dáno pořadníkem, který vedl tehdejší národní výbor, příslušný odbor. Nebylo to jen o tom, že se občan přihlásil o přidělení bytu, ale musel pak ještě splňovat další kritéria, která ho posouvala v tomto pořadníku výše. Např. jeho stav, tj. vdaný, ženatý, rozvedený/á, počet dětí, funkce, kterou zastával v zaměstnání, příslušnost ke straně, samozřejmě straníci (KSČ) v tom byli ve výhodě, případně se ještě mohla přimluvit firma, posudek z místa bydliště ( komise místní části), který osvědčoval, zda se jedná o spořádaného občana či rodinu, atd. Neznamenalo to však to, že když byl občan např. na 10. místě a mohl se radovat, že se na něj příští rok s bytem dostane. Další okolnosti mohly tento jeho optimismus zhatit, např. nedostatek postavených bytů, nebo ho někdo v pořadníku přeskočil.
Pokud se týkalo družstevních bytů, tam si členové družstva zaplatili členský příspěvek, podíl podle velikosti bytu, ale zase čekali, než se na ně dostane. Výhodou tedy podle mne spíše pomyslnou bylo to, že firmy měly slíbeny určitý podíl bytů pro své pracovníky, kteří se pak museli zavázat, že ve firmě, obvykle to bylo deset let, budou pracovat a neopustí ji. Ale pokud se jednalo o družstevní byt, stejně museli zaplatit členský podíl. Řekla bych, že to bylo takové moderní otroctví, i když s určitou výhodou. Pokud se zaměstnanec rozhodl, že firmu opustí, musel buď doplatit členský podíl, pokud se jednalo o družstevní byty, nebo se z bytu vystěhovat. Ještě byly také služební byty, které souvisely s vykonávanou prací‚ např. školník, topič atd.) které byly situovány přímo v dané budově. Byly však dány i vážné důvody, kdy firma nepoužila, aby se zaměstnanec před určenou lhůtou vystěhoval, většinou zdravotní důvody zaměstnance, který již práci nemohl vykonávat. O jiných se raději nebudu rozepisovat. Byty postavené v akci Z znamenaly, že na přidělený byt musel žadatel odpracovat příslušný počet hodin při jeho stavbě, např. 400 hodin
Postavení vlastního domu bylo dosti obtížné, protože se řídilo územním plánem příslušné obce, města. Pokud zde byl vhodný pozemek, který však byl většinou ve vlastnictví státu, bylo umožněno žadateli převést příslušnou část pozemku, většinou 400 m2 podle tehdejší právní úpravy, do osobního vlastnictví. Aby bylo možné postavit stavbu, zase ale podle příslušných právních předpisů – tedy stavebního zákona, bylo nutné stavební povolení, kolaudační rozhodnutí. Obsah řízení se mírně lišil od současných právních předpisů. Pokud se týká půjček (dnes hypoték), také na ně všichni nedosáhli, jednoduše proto, že jim nestačil výdělek na to, aby mohli příslušnou půjčku splácet. I když někdo může tvrdit, že dnes je jiná dobá, že nebyly tak vysoké půjčky, je nutné si uvědomit, že i doba splácení se pohybovala v rozmezí 10–30 let, a s platem např. 1500 hrubého moc radosti neuděláte, pokud musíte ještě platit např. nájem, jídlo, a další poplatky s tím spojené. Výdělky byly u některých skupin vyšší, a pohybovaly se třeba o Kč 1000 - 3000 výše.
Ještě byly i bezúročné půjčky, které poskytovaly ONV, ale i zde byl závazek, že dům, byt, nepřevede povinná osoba nejméně 10 let na jinou osobu, byť i příbuznou a do určité doby musela být stavba zkolaudována. Tady tyto půjčky, byly většinou v rozmezí 10000 až 30000 Kč, a za splnění podmínek byly nevratné.
I když někdo říká, že se méně staví, nemyslím si. Je však pravdou, že se obce v minulých 10 – 20 letech zbavovaly takového obecního majetku i z jednoho prostého důvodu, že ve svém rozpočtu neměly peníze na jejich údržbu a opravy. V posledním období se sice snaží napravit tuto chybu, ale zase narážíme na otázku peněz. Kde najít nějaké peníze? Myslím si, že je to v současné době ještě možné, jsou dotace z EU, ale na výstavbu bytů pro sociální slabé skupiny nebo jiným způsobem znevýhodněné, např. zdravotně.
Takže opravdu nezbývá dnešním mladým lidem, předpokládám, že je míněno kolem 30 let, mnoho levných variant, a musí se o své bydlení postarat sami. Ať již formou nájmu, která byla možná i před rokem 1989, nebo si postavit sami dům nebo třeba postavit mobilheim anebo splácet byt postavený dealerem. Zatím nikdo z politiků jasně nestanovil, co myslí tím zajistit dostupné bydlení pro mladé a jak toho chce dosáhnout. Nápadů je sice dost, ale zatím, co je mi známo, nebylo nic realizováno. Zda zajistí třeba finanční pobídky pro obce, aby stavěli tzv. startovací byty pro mladé, nebo vyčlení finanční prostředky státu s nízkým úrokem, aby na ně dosáhla aspoň část obyvatelstva. Nelze však čekat na to, že Vám někdo něco dá zadarmo nebo Vám něco daruje. To nešlo dříve a nepůjde to ani dnes. Vždy to bylo něco za něco. Je to tvrdá realita a občan nemůže stát s nataženou rukou a čekat, že mu někdo do ní něčím přispěje. Možná se někomu nebude můj článek líbit, ale dnešní společnost, tedy hlavně ta, která se začala rodit na přelomu století, si příliš zvykla na pohodlí a žije ze slibů politiků, které však nejsou reálné. Nedokáží říct, tedy politici, člověče postarej se sám o sebe a nebreč. Rozdíl v chování a myšlení člověka tehdy a dnes je ten, že se dříve musel opravdu člověk o sebe postarat sám a nečekat na dar z nebes.
