Článek
Starší generace velmi ochotně a často „mladým“ vyčítá, jak neumí vychovávat své děti, jak pořád dřepí na telefonech, že dnešní senioři byli naprostá špička v oblasti výchovy a vzdělávání. Já bych chtěla vidět tyhle vševědy, jak by si poradili dnes. V dnešním světě. On je totiž významě jíný, než ten v kterém žili oni.
Stačí se podívat, čím se dneska chtě nechtě musíme krmit my i naše děti. Samá ečka, všechno prefabrikáty, s antibiotiky, s pesticidy, s chemickými barvivy. Stačí se podívat, kolik bylo potravinových alergií v minulosti. No skoro nula. Proč asi? Byli lidi super odolným druhem? Ne, krmili se normálními čerstvými potravinami. Sice ovoce a zelenina byla jen sezónní a jogurtů nebylo 30 druhů, ale možná tři. Maso bylo vždycky čerstvé a často kdo přišel pozdě, neměl nic. Doma se všechno zavařovalo nebo sušilo. Drtivá většina pocházela z pole nebo ze statku ve vedlejším městě. Nebylo potřeba nic konzervovat a přibarvovat. Takže logicky nebylo tolik zdecimovaných střev a žaludků
Děti byly klidné nejen kvůli čerstvým a přírodním potravinám, ale taky na ně ze všech programů neútočily hyperaktivní zahraniční postavičky. Znáte nynější moderní „pohádky“ pro děti? Batmany, Spidermany, všelijaké třpytivé princezny? Jestli ano, tak jistě postřehnete rozdíl mezi takovými pohádkami jako byl Pejsek a Kočička, Víla Amálka, Rumcajs nebo kmotra Liška. Ty postavičky byly klidné, rozvážné a hlavně skromné. Ty dnešní jsou jak péro, zrychlené a často značně drzé. Abyste se jim vyhnuli, nesmíte udělat ani krok do civilizace. Jsou úplně všude. V televizi, na internetu, v knížkách, v kině, v časopisech, v mobilech, dokonce i v regálech s potravinami. Bez nadsázky se bojím otevřít lednici. Jsou tam totiž taky.
Všemocný internet. Je rovněž všude. Telefony. Každý je v každém okamžiku dostupný. Pořád v síti. Takže pořád se něco děje, něco zvoní, cinká, vibruje. Člověk chtě nechtě musí používat multitasking, jinak v dnešní hektické době nemá šanci přežít. Nic není v klidu. Pořád se něco děje, pořád musím hlídat, jestli mě někdo nesháněl, jestli se něco nestalo, pracovní úkoly musím plnit odkudkoli a kdekoli. A ty děti to vidí. To nelze přehlédnout. A nelze před tím uniknout, když se člověk neodebere někam do hor do kamenné sluje.
A že nic nevydržíme? My toho vydržíme víc, než si možná umíte představit, drazí starší. Nápor na psychiku, covid, válka, finanční krize, nejistota práce, nemožnost získat byt pro mladé rodiny, špatná strava, malo klidu a pokory z dnešního světa… Ono všechno ani zdaleka jednodušší není. Naopak je to v mnoha věcech těžší.
Jak by asi dnešní zasloužilé matky a otcové na odpočinku vychovali své děti? Jak by se jim žilo s vědomím, že nemají dostanek školek, škol a ani pracovních míst? S internetem a telefony za zadkem? S umělohmotným jídlem?
Doba je jiná, rodiče jsou jiní, děti jsou jiné. Nejsou neschopní a hloupí. Jsou prostě jiní. Musí se vyrovnávat s jinými a docela velkými problémy společnosti i světa jako celku. A hlavně jsou to pořád lidi, takže mohou dělat i chyby. Až zase budou ti staří a zkušení rozdávat rady a šířit svoje soudy, měli by si tu proměnu světa uvědomit.
