Článek
Souvisí s články Školáci ujíždějí na násilném seriálu Hra na oliheň a Šikana a agrese mezi dětmi vyvěrá s hrozivou silou - Médium.cz
Obsah, který by měl být dětem nepřístupný se, s podporou některých pedagogů, dostává už i na první stupeň základních škol. Přirozený fyziologický vývoj mozku a kognitivních funkcí zřejmě nyní ustupuje do pozadí tomu, co je trendy a co dokáže vydělat nemalé peníze z reklamy.
Pokud jsou však pedagogové ochotni se dobrovolně postavit na stranu velkých marketingových firem, pak už se školství ze dna nedokáže odrazit. Jistě, jedna věc je zakazovat bez dalšího vysvětlování. Opačný pól věci je v rámci demokracie a hesla děti jsou dospělým rovnocenným partnerem, se ještě dívat s dětmi a celou Hru na oliheň „legalizovat“ a udělat z ní normu. Zlatá střední cesta? Nezavírat před násilnou a nebezpečnou hrou oči, nedělat z ní trend a zábavu, ale vysvětlit, že toto je hodně špatná věc. A že to do školy rozhodně nepatří. Ani žádné prvky z tohoto seriálu do školy a vůbec do společnosti slušných lidí nepatří.
Mají vůbec dnešní děti představu o tom, co je to smrt? Mají představu o tom, co je život a jak je křehký? Uvědomí si děti vůbec, co prožívají lidé či zvířata, když ztratí toho nejbližšího? Jestli ne, tak je nejvyšší čas, aby jim toto někdo vysvětlil. V první řadě rodiče, rodina, pedagogové, kamarádi. Pokud ví, co to znamená, pak je cosi patologického na tom, když mají děti radost ze zabíjení. I kdyby jen v počítačové hře.
Opravdu dětí potřebují tolik adrenalinu? Surového adrenalinu, kde jim největší slast způsobí to, že někomu ublíží? To, že někoho zabijí? A co hůř, ve své podstatě bez trestu. Děti a mladiství často kvůli svému věku nedostanou a ani nemohou dostat adekvátní trest. Mnohdy totiž nejsou ani právně odpovědní čili i takové zabití je vlastně později jen „drobný“ flíček v jejich životě.
Ve školce běhají kluci s vlastnoručně vyrobenými pistolemi z papíru. A učitelky se nad tím vesele smějí, že to jsou přece kluci a že teď mají takové období. Jako rodiči se mi to vůbec nelíbilo. Celé odpoledne doma od syna poslouchat, která zbraň je nejlepší, jaký tank je největší a kolik lidi se dá „sejmout“ mačetou… o tomhle se doma rozhodně nebavíme, přinášel to od dětí. Kdo nechá malé děti vystavené takovému obsahu?
Syn mi jednou přinesl ukázat obrázek, něco jako komiks, který namaloval (velmi nerad maluje, ale obrázek přinesl s nadšením). Jeden člověk zabíjí druhého, „krev“ po celém papíře. Nepochválila jsem ho za jeho výkon, vůbec ne. Byla jsem překvapená a vyděšená zároveň. Následoval dlouhý a poměrně intenzivní rozhovor na téma smrti, zabíjení a krve. Přiznal, že se inspiroval spolužáky ve škole, že se o tom baví, vypráví o násilných hrách a střílečkách. Nepřišlo mu divné něco tak krutého namalovat, když se o tom běžně ostatní baví. Zabíjení, zbraně, násilí. Synovi jsem řekla, aby si představil, že ten mrtvý je třeba táta. Jak by se cítil, že to vůbec není žádná zábava a jestli si uvědomuje, co nakreslil. Chvíli o tom přemýšlel, nakonec se rozbrečel a slíbil, že už takové obrázky malovat nebude.
Na své děti můžu působit, můžu si s nimi o tom povídat. Dětem násilí a krev nepatří na oči. Není v pořádku, aby se toto téma stalo tabu, ale nesmí být považováno za běžnou součást dětského světa. A jestli to škola a celá společnost považují za normální a neškodné, tak další generace bude plná lidí s patologicky pokroucenou představou o realitě. Násilí není normální, násilí je nemoc současné společnosti.
