Článek
Šikana byla, je a bude s námi přítomná vždy, bohužel. Její četnost, krutost a snižující se věk následovatelů je ale už neúnosný. Jednoho konkrétního viníka nejde najít. Zodpovědní jsme za ní všichni, někdo více, někdo méně.
Úvodní myšlenka
Podle Gábora Maté (kanadský lékař maďarského původu, většinu svého života zasvětil výzkumu vlivu prostředí během raného dětství na zdraví a kvalitu života, autor mnoha uznávaných knih) je závislostní chování chabou náhradou lásky. Ve své knize „V říši hladových duchů“, (která se sice primárně věnuje závislostem, ale mnoho poznatků se dá přenést i na další životní etapy člověka) popisuje velmi zajímavou myšlenku. Dříve žili lidé v pospolitosti, na statcích, na vesnicích, kde měli děti i dospělí sociální interakce dost. Nepotřebovali se tudíž uchylovat k žádným dalším „náhražkám“ sociálního kontaktu, kterými se později stala televize, počítač, mobil. Dítě, které dostává neustále podněty ze svého okolí se vyvíjí „normálně“, je to historicky přirozené a děje se tak i v říši zvířat.
Pasivní konzumace „zábavy“
Ve chvíli kdy se děti začaly usazovat nejdříve k televizorů, později k počítačům a nakonec k mobilům, začaly konzumovat. Pasivně konzumovat. Očekávají zábavu na stříbrném podnose a nemusí používat hlavu, ruce ani pusu. Jaké jsou výsledky? Děti se neumí zabavit samy, neumí přemýšlet nad následky svých činů, neumí pořádně mluvit, jsou manuálně či koordinačně nezručné. Další stupeň - ze své nešikovnosti jsou nerudné, nevrlé, frustrované a to zvyšuje i jejich agresi.
Pokud televizor vysílal jen večer, nebo nabízel všehovšudy 4 televizní programy, tak objem času strávený konzumací obsahu nebyl zas tak vysoký. Ovšem s nástupem počítačů, internetu a mobilu se propast začala prohlubovat. Teď už je cesta k nekonečné „zábavě“ otevřená často už od kočárků.
Sociální sítě typu Instagram a Tik Tok přidaly ještě nástavbu - blikající krátká videa, která nikdy nekončí. Při jejich sledování se v mozku aktivují podobné procesy, které spouští závislost na tvrdých drogách i následné absťáky.
Mozek a psychika není připravená
Dětská psychika není uzpůsobená k tomu, aby viděla zobrazované násilí, agresi a krev. Dětský mozek takové vjemy nezvládne zpracovat, protože ještě nemá dovyvinutá všechna centra. Následky z vystavování dětí nepřiměřenému obsahu mohou být různého charakteru a projevovat se i zcela nečekaně v pozdějším věku. Traumata, psychická onemocnění, závislostní chování, agresivita, nepřiměřená únava, panické ataky, ztráta kontaktu s realitou… a samozřejmě to pak logicky může vyústit v nezkrotnou touhu někomu ublížit, touhu způsobovat někomu bolest, zkusit si to. Prakticky den co den slýcháme o útocích dětí či mladistvých. Možná prvopočátky takového chování mají jeden z těchto důvodů.
Děti také nedokážou správně rozlišit realitu a nadsázku. Opět je to způsobeno nízkým věkem a nedovyvinutým mozkem. Jejich hlava tomu nerozumí, nemá dostatek zkušeností a nervových spojení, aby pochopila, že tohle není realita a že to v normálním životě tak nefunguje. Kreslené postavičky v moderních pohádkách neustále skáčou z výšek, skáčou po autech, budovách, střílejí po sobě, mlátí se mečem, spadnou z letadla a nic se jim nestane. To není dobrý příklad. Někdo by mohl oponovat, že Tom a Jerry to dělali taky a dětem to neškodilo. Jenže tehdy se ještě obvykle děti na televizi dívaly s rodiči, program nebyl 24 hodin denně a scény nebyly tak dynamické a „epileptické“.
Televizní „pohádky“
A to je i další rozdíl mezi pohádkami z minulých dob a současnými. Kdo si vzpomene na televizní pohádku z roku asi 1950 O pejskovi a kočičce, vzpomene si na klidný rozvážný hlas Karla Högera. Z obrazovek neblikala zběsilá světla a pejsek s kočičkou se nemlátili ani světelným mečem, ani nestřílejí laserovými pistolemi. Reakce dětí při sledování této staré pohádky? Sedí, mlčí a poslouchají. „Pohádky“ typu Spiderman a jim podobné? Řev, skoky, skákání, mlácení se vším a do všeho - a děti se chovají před obrazovkou obdobně tomu, co vidí.
Dalo by se pokračovat dál a dál, jaké další vlivy na děti a jejich agresi mají vliv. A to ještě nebyla řeč o prostředí a rodině, v které děti vyrůstají. Každá rodina má svoje jedinečné vzorce vztahů a chování a to samozřejmě formuje dítě nejvíce. Ale už jen z výše zmíněného je patrné, že když rodič nebude aktivně negativním vlivům na dítě bránit, pak už to je začátek špatné cesty.
