Článek
V Česku vzniká první záchranná stanice pro prasata. Antonína s Veronikou k založení inspirovala jejich prasnička Mononoke. Ukázala jim, jak velké předsudky k citlivým stvořením máme, a jak krutě s nimi nakládáme. U sebe doma pečují o zachráněné, adoptované i nechtěné čuníky, kteří tam dožívají v přirozeném a láskyplném prostředí. Mění svůj život, aby zvířatům zajistili potřebný komfort.
První z nich je Jasmína. Kvůli deformaci horního patra neuměla sát mateřské mléko a nepřibírala. Do azylu se dostala díky pozorné ženě z blízkosti chovu. Veronika s Antonínem ji krmi, čistili jí nozdry a patro od bakterií. Dávali jí péči a lásku. Dnes je z ní běžkyně a cestovatelka, která nedá dopustit na jízdy autem a pravidelné čištění uší. Druhou azylantkou je Tequila. Její páníčkové jí v dobré víře chovali podle rad, co našli na internetu. A nevěnovali jí svůj čas, což je pro tvora, který vyžaduje každodenní kontakt se smečkou, disciplínu a řád problém. Do azylu dorazila podvyživená tak, že se jí pod kůží rýsovala páteř. Dnes je z ní citlivá a jemná bytost, která vylíže misku tak, že vypadá jak z reklamy na mycí prostředek. To, co miluje nejvíce je ale usínání v náručí. A věřte, nebo ne, umí se i smát.
„Jako prase v žitě“ si česká prasata nežijí. Většina prožívá spíše utrpení. Azyl Štětinka chce ukázat jejich potřeby, cit i intelekt.
Čuníků, kteří by podobnou péči uvítali a potřebovali, je daleko víc. A náruč Antonína a Veroniky je jim otevřená. Jenže chybí prostor. Potřebují urychlit nákup velké louky, na které postaví zateplené domky, ohrady a venkovní výběhy. Azyl chtějí zaměřit také na osvětu. Život a povahu prasátek tu budou poznávat nejen děti, ale i jejich rodiče. Nebo třeba party kolegů, kteří do Azylu Štětinka zamíří na teambuilding: „Nechceme se pouštět do náročných prací a složitých projektů, chceme obyčejnou pastvinu, kterou ohradíme. Ze začátku plocha o 1 ha a časem můžeme pozemek přikoupit. Uprostřed postavíme velký chlívek – stodolu. Tam budou spát a odpočívat zvířata. Hezky na slámě či seně, ne na betonu nebo roštech, jak je tomu v chovech na maso. Pak bychom tam rádi postavili něco rustikálního, nějaké posezení pro návštěvníky a děti. Lidé k nám budou moci chodit o návštěvních dnech. Pohladit si zvířata a dozvědět se něco o zajímavého. Chceme dělat pro děti workshopy a přednášky, abychom byli něčím zajímaví, i když už jen tím, že jsme založili spolek přátel prasátek, to už samo o sobě zajímavé je,“ plánuje Veronika.
Veronika, Antonín a Mononoke.
„Úplně prvotní uvědomění si výjimečnosti čuníků bylo kdysi dávno s kamarádem v hospodě u piva, kdy mi tehdy povídal o Bahamském ostrově Exuma s pláží, kterou obývají volně prasátka. O tom, jak se čuníci často vrhají do oceánu a své návštěvníky vítají ve vodě. Plavou k lodím dožadující se jídla. Zvířata nejsou původním druhem obývaným zde na ostrově. Dovezli je tam námořníci jako zdroj obživy. Nyní by bez návštěvníků, kteří je pro zábavu krmí a lákají blíže kvůli pořízení fotografií, v takovém drsném prostředí přežívali jen těžko,“ vzpomíná na začátky fascinace prasátky. Ostrov plný čuníků prý tehdy Veronice přišel naprosto „cool“. Po čase, když v době nemoci narazila na internetu na videa nejslavnějšího prasátka na světě Esther the Wonder pig, nechala se uchvátit tím, jak tak velké zvíře žije s lidmi doma. Začala brouzdat internetem a vyhledávat více a více takových videí. Tehdy si řekla - tak fajn, pořídím si čuníka! A bylo to.
„Na internetu jsem začala hledat informace o chovu a o náročnosti zvířat. Podotýkám, že jsem se jako naprosto nezkušený člověk dočetla plno bludů. Bohužel, lidé jsou vystavení nesmyslům na internetu, které šíří i samotní prodejci prasátek. Moje rada zní - zásadně hledat informace u azylových farem s tzv. hospodářskými zvířaty či u dlouholetých majitelů čuníků z klubu Prasátek chovaných v domácnosti. Díky inzerátu na internetu od super prodejce „mini“ prasátka, které nevyroste, což je samozřejmě nesmysl, jsme se s přítelem domluvili s paní prodejkyní na odkoupení prasničky. Mého tehdy prvního prasátka, které jsme pojmenovali podle našeho oblíbeného anime filmu - Mononoke!“
Díky Mononoke našli Veronika s Antonínem nové přátele, ale i život
Mononoke byla roztomilé a hodné prasátko. Neměla žádnou „praso-pubertu“, jakou, stejně jako lidé, i čuníci prožívají. Byla velice chytrá, vnímavá a citlivá: „S mým přítelem nás to poslalo do kolen, protože jsme si uvědomili, že žijeme s tvorem tak rozumným, že jsme začali přemýšlet o našem dosavadním přístupu ke zvířatům. Řeknu to zkrácenou verzí. Přestali jsme jíst zvířata a začali se více zajímat o svět kolem sebe. Mononoke nám dost v této cestě pomohla. Vlastně nás tak ovlivnila, že jsme začali postupně hovořit o vzniku azylové farmy pro čuníky. A proč? Protože jim lidé buď nerozumí, nebo jimi opovrhují. Tehdy jsme, ač majitelé prasátka, měli mizivé zkušenosti. Ale šlo o ten zápal a o to chtít jim naslouchat, pozorovat je, učit se či hledat informace v zahraničních praso-azylech, které mají mnohaleté zkušenosti. Porozumět prasečí duši jako opravdový milovník zvířat, a ne jako milovník šunky. Nečíst návody, jak se starat o prase jakožto o ‚produkt‘ ve velkochovu, ale takové návody, kde se na čuníka hledí jako na domácího mazlíčka, na jehož zdraví vám skutečně záleží,“ vzpomíná Verča.
Mononoke s nimi bydlela v Praze v bytovce. Měla své wc, kam chodila vykonávat potřebu v jejich nepřítomnosti, když na ně čekala sama doma. Každý den ji chodili venčit buď na Branické skály nebo do parku na Pankráci: „Lidé nás zastavovali a měli spoustu otázek. My jsme jim to vždy trpělivě vysvětlili, jak se co má. Děti byly z Mony naprosto odvařené. Pamatuji si na jednu holčičku v parku, která nás občas potkávala s maminkou. Poprvé, když uviděla Monu, tak se rozplakala. Říkala, že miluje prasátka a je to její první kontakt s tímto tvorem.“ Díky Moně poznala Veronika i Antonín spoustu přátel. Jezdila s nimi i na dovolenou po Čechách: „Když si člověk pořídí mazla, musí se mu věnovat full-time. Neexistuje žádný kompromis!“ Konstatuje. Mononoke bohužel zemřela zcela náhle na infarkt vlivem genetické vady špatného křížení. Její odchod partnery hodně ranil, ale nebýt Mononoke, nevznikla by Štětinka. Takovou femme fatale auru podle nich měla. Tak velký odkaz nejen pro Veroniku a Antonína tady zanechala. Měla i svůj instagram, který stále funguje, jen pod jménem Azyl Štětinka.
Antonín je studovaný zemědělec. Dříve by ho nenapadlo, že to, co považoval za surovinu, se stane jeho přítelem.
Stejně pozitivní přijetí veřejnosti jako Mononoke, má i odhodlání postavil azylovou farmu
„Musím zmínit, že si nesmírně vážíme důvěry podporovatelů a fanoušků v náš projekt. Důvěra je nejdůležitějším aspektem každé fungující spolupráce. Proto jsem k lidem upřímná a chci, aby náš spolek byl vždy transparentní ve vztahu k lidem. My se totiž bez podporovatelů neobejdeme. Prasátka potřebují, aby v Česku vznikla vzdělávací farma o jejich životě. Aby jim lidé víc porozuměli. Hlavně mladá generace. I když nemáme konexe na známe lidi ve veřejném sektoru a naše cesta k tomu být vidět a slyšet není jednoduchá, razíme si cestu sami vytrvale a s přesvědčením, že to děláme nejlíp, jak umíme. S pomocí lidí, kteří nám jakkoliv pomáhají růst. O to více nás těší krůčky, které děláme,“ říká třiatřicetiletá vystudovaná grafička Veronika z Frýdku-Místku, která poznala o šest let staršího Pražáka Antonína v práci. Letos na podzim se rozrostou o dalšího člena rodiny. Veronika ráda tvoří, takže vyrábí i věci pro jejich dobročinný e-shop Azyl Štětinka jako jsou šperky nebo svíčky. Miluje výlety do lesů, starých hradů a rozvalin. A samozřejmě zvířata všeho druhu. Antonín měl, díky svému studiu na ČZU, zpočátku ke zvířatům přístup jako většina zemědělců - jako k surovině: „Hodně jsem se o nich na škole dozvěděl, ale ani ve snu mě nenapadlo, že jim jednou takto propadnu a budu s čuníkem jezdit na výlety a sdílet gauč u televize,“ směje se dnes Antonín. Ze suroviny se stal přítel. Následně i z krávy, slepic, ryb a dalších zvířat, která už si neumí představit na talíři.
„Ozývají se nám i zootechnici, kteří chtějí zachránit prasata z velkochovu, ale i studenti veteriny.“
Veronice a Antonínovi chodí emaily, zprávy a telefonáty často. Vědí, jak moc je specializovaný azyl pro čuníky v ČR třeba. V naší zemi existuje několik azylových farem, ale žádná není specializovaná přímo na prasátka: „Píšou nám lidé, kteří mají možnost zachránit velká růžová prasátka z chovu. Třeba zootechnici nebo mě napadají studenti z veteriny apod. Víme, jak složité bývá umístit čuníky. Buď z důvodu, že práce s nimi vyžaduje určitou zkušenost, nebo že se jich lidé bojí. Proto jsme vznikli my. Musíme si uvědomit, že kapacita bude daná financemi a prostorem. Budeme pomáhat do té míry, co nám naše možnosti dovolí, s tím je určitě dobré počítat,“ vysvětluje Antonín.
Hlavní je, že máme ten cit pro porozumění s individuální a někdy složitou povahou prasátek. Ona jsou v podstatě takové malé děti. Mohou mít zlomené srdce, nedůvěru k lidem vlivem špatného zacházení. Je to zvířecí psychologie a nás baví pracovat jak s fyzickou péčí, tak s myslí zvířat. Je to hodně zajímavá práce.
Bez pochopení a podpory lidí by to nešlo
„Dary, které dostáváme od lidí, ať už jej pošlou přímo na náš transparentní účet nebo nám hodí korunky do kasičky na stánku, koupí si cokoliv z e-shopu nebo přispějí do sbírky, vždy jde obnos v plné výši jen prasátkům, my si z toho nebereme žádná procenta. Pracujeme jako dobrovolníci. Lidé by měli vědět, že si z toho nic nebereme a svými penězi tak podporují jen samotný Azyl. Nyní na Znesnáze vybíráme potřebné finance na nákup vlastních pastvin. Pastviny bychom nejraději zakoupili v Třemošnici u Ostředku, kde se nám kraj tuze zamlouvá. K dokončení sbírky zbývá nějakých 172 000 tisíc korun. Takže vždy pokorně říkám, že s ohledem na finanční zázemí jednotlivých dárců, je úplně jedno kolik člověk pošle. Důležitost v tom rozhodnutí tkví v tom, že se rozhodli něco poslat. A to něco je pro náš projekt nesmírně důležité,“ nezapomíná na projevení vděčnosti směrem k podporovatelům Verča.
Nová šance pro prasata?
Jsou čistotní a společenští. Přitom jsou nuceni žít ve špíně, výkalech, bez laskavého kontaktu, s odebíráním vlastních mláďat. S jediným cílem - skončit na talíři. Ne, tenhle článek určitě neocení milovníci vepřového z velkochovu. Ale ti, co vědí, že intelekt prasete je podle vědců z Univerzity v Cambridge na úrovni tříletého dítěte. Intelekt, i duše. Mám doma tříleťáka. Umí anglicky, číst písmena, vymýšlet lsti na starší sestru s cílem legrace… a taky umí milovat a lásku přijímat s intenzitou, která dojímá. Jen vypadá jako člověk a umí se vyjádřit slovy. To je ten jediný rozdíl mezi ním a Jasmínou nebo Mononoke. Věta, kterou proti sobě jistě poštvu milovníky steaků a „majitelé“ dětí. Nicméně mou lásku k vlastnímu dítěti nijak nesnižuje. Jen poukazuje na fakt, který se snažíme přehlížet.
Plánovaná podoba azylu pro prasátka, který by měl vzniknout v naší zemi.
„Chceme pastviny osídlit nenáročným zásahem pro okolní přírodu. Chceme jednoduchý, funkční a oku milý prostor. V určených dnech a určeném čase bude k nám moct přijet kdokoliv. Budeme mít také dobrovolnické brigády, které fungují jako nedílná součást pomoci, když nepočítáme tu finanční, ze které se platí zvířatům veterina, potrava či podestýlka. Lidé si budou moci adoptovat na dálku zvířata a v návštěvních dnech je budou moci přijít pozdravit a pomazlit se s nimi. Měsíční virtuální adopce pomáhá všem azylovým farmám, útulkům či domovům pro zvířata a myslím si, že v tomto se shodneme se všemi zvířecími neziskovkami. Je to náročná práce, ale jaký by byl svět bez laskavých skutků. Celé to shrnu tak, že i my chceme přispět k tvoření o chlup lepšího světa kolem nás. I když jsme malí drobci v porovnání s celým světem, ale pro ta zachráněná zvířata jsme celý svět,“ uzavírá Veronika.
