Světlušku a Ježíškova vnoučata opouští člověk, který pomohl tisícům životů, i přístupu společnosti

Je to přesně na den šest let, co Gabriela Drastichová nastoupila na pozici ředitelky Nadačního fondu Českého rozhlasu. Symbolicky tak ve stejný čas přenechává kormidlo s klidem a přesvědčením, že loď Světlušky a Ježíškových vnoučat pluje správným směrem. Tento čas je podle ní pro nástup nového vedení ideální: „Dáváš novému člověku krásný letní čas na to se zorientovat, co ho čeká. Pro nás v NF je nejdůležitější poslední kvartál, a tam bych si přála, aby si nový pan ředitel už mohl stoupnout sebevědomě před lidi a být tváří a hlasem toho tématu. Já jsem to měla úplně stejně. Jen tedy jsem byla hozená víc do vody, když jsem hned v červnu otevírala s moderátorem Dvojky Honzou Kovaříkem Kavárnu potmě potom, co jsem byla v práci asi dva dny. Můj rozhovor o otvíračce byl tudíž dost nahej, protože jsem toho moc nevěděla, ale on z toho vybruslil,“ vzpomíná s úsměvem na začátky a jedním dechem přidává i vzpomínku na svůj první koncert Světlo pro Světlušku, který dnes v ČR zná snad úplně každý: „Měla jsem tehdy za sebou čtyři měsíce práce tady. Na tom koncertu už jsem myslím byla uvěřitelná. Za čtyři měsíce člověk už pochopí to téma. Byl to koncert, u kterého jsem plakala, ty příběhy a ta síla toho tématu mě strašně dojímali. S časem se tím člověk naučí žít. Zjistí, že to jsou témata, která může pomáhat řešit, už ho to tak nedojímá, nedohání. Tehdá si pamatuju, že když jsem si před ty lidi stoupla, tak se mi rozklepal hlas a zalily oči. Pocítila jsem tu váhu toho, že nějakému tématu můžu dát tvář a hlas.“

Odběhala se Světluškou všechny její legendární běhy. Potkávat se s těmi, kterým pomáhá a kteří pomáhají bylo pro její práci stěžejní

Hlasem a tváří Nadačního fondu Českého rozhlasu se Gábina rozhodně stala, a právě dnes s jejím odchodem, jí to spousta lidí říká, což s dojetím a pokorou přijímá: „Vím, že mi to bude chybět, a že se budu chodit za holkama i na akce, abych nasála tu atmosféru. Je to moje první práce, a že jich bylo moc, kde nechávám vztahy, které jsou pro mě důležité. Vždycky jsem dokázala bouchnout dveřma, a tady jsem nemusela. Tady nechávám kamarádky, za kterými se ráda budu vracet,“ svěřuje se teď už bývalá ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu, která vždy byla součástí týmu tělem i duší. Neobyčejný přístup měla i ve vztahu k práci jako takové. Její ředitelské křeslo byste jen málokdy našli vyhřáté. Čas trávila hlavně v terénu. S lidmi, pro které se rozhodla cestou nezisku jít: „Vyrážet do terénu, bez toho to neumím. A dojela jsem na to i v bývalých zaměstnáních, kdy se nadřízeným nelíbilo, že nesedím v kanceláři a jezdím do terénu. Je to strašně časově náročné, ale ty vztahy se ti vyplatí. I tím, jak jsem na začátek byla nováček v tom tématu, tak mě pak začali brát jako parťáka. To mě strašně bavilo. Že člověk tam jede s pokorou, hele, fakt nic nevím, ale jsem u kormidla organizace, která vám může opravdu pomoc, jsem tady, připravená se od vás učit, a pak to můžu nějakým způsobem otočit. A teď je to skvělé, že už mě třeba zvou i na konference a můžu za to téma někde mluvit. To je krásný pocit, když tě začnou brát jako parťáka i v těch odborných kruzích,“ ohlíží se s pokorou.

„Odejít dřív, než tě to sežere“

Hloubka pracovních vztahů a intenzity práce je v pomáhajících profesích stěžejní, ale zároveň i nebezpečná. Existuje i doporučení, že by člověk v takové pozici neměl setrvávat déle než sedm let, po kterých přichází vyhoření. Gabriela dokázala to nejtěžší - odejít včas.

„Já jsem se hrozně bála v poslední době, že neodhalím ten okamžik, že budu někde přesluhovat. Že nepoznám, že už přišla ta chvíle, kdy je čas to předat. Jsem na sebe hrozně pyšná, že jsem ten okamžik našla. Měla jsem v předchozím roce několik situací, kdy jsem měla pocit, že jsem unavená, vyčerpaná, jenže mě zase hned někde něco zaujalo. Já jsem takový ten člověk, co když něco zří, tak se rychle pro věc nadchne a rychle zapomene na únavu a vyčerpání, ale tohle funguje jen nějakou dobu. Pak přišel ten okamžik, kdy jsem si řekla, hele je dobrý jít a předat to dál. Myslím, že jsme tak skvěle vykolíkovali ten terén, ve kterém funguje NFČRo ve vztahu k rozhlasu i k veřejnosti, že je teď ta doba, kdy na tom poli má pracovat oráč. Pečující dříč. Že už nemusíme kolíkovat. To byla ta moje role. Vzít to, nastavit tu strategii, nastavit ta partnerství, a teď potřebujeme vnímavého člověka, který o ty vztahy bude další roky pečovat. Je hezké, když si to člověk umí přiznat. Obrovsky se mu uleví. A já jsem ráda, že jsem mohla toho našeho pečujícího, tedy ředitele NFČRo, i spoluvybírat, protože vím, že jsme hodnotově stejně nastavení, a že bude pečovat dobře,“ říká s klidem v čase odcházení Drastichová, která do NFČRo přišla před šesti letech z korporátu. Věděla, že už se nebude chtít vracet. Že právě tato zkušenost jí ukázala, že firemní prostředí není pro ni. Neziskový sektor jí přirostl k srdci, protože to je práce, která je opřená o hodnoty, které je těžké opouštět: „Ne, ne, už bych z toho nedokázala odejít, jenom jsem věděla, že musím změnit to téma, se kterým pracuju, abych mohla být jinému tématu přínosná a pro něco se nadchnout. A protože jsem si kdysi řekla, že na důchod skončím jako ‚úča‘ někde na obecní škole, tak jsem si řekla, že teď v těch 45 letech je čas začít nějak ohýbat tu trajektorii a mířit trošku ke školství a vzdělávání.“

Od zrakově postižených a seniorů míří Gabriela k mladé generaci. „Potřebují bezpečný prostor pro to, aby mohli dělat chyby,“ říká.

„Jsem i vzděláním člověk, který byl měl pracovat v tom vzdělávacím systému. Takže jsem si pro sebe řekla, že budu hledat neziskovku, která pracuje ve školství a s dětmi. Jsem sama máma dětí ve věku 12 a 14 let a strašně mě láká pomoci této generaci s tím, čím prochází. Takže se teď přesouvám do projektu Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu. Je to globální nadace působící asi ve 130 zemích, a jejich cílem je připravit současnou generaci na budoucnost. Budu mít za sebou tu obrovskou globální zkušenost a hodnoty, které tam kdosi z královské rodiny zasel před několika desítkami let. Ty hodnoty jsou pořád stejné, jen je potřeba je u současné generace posílit. Potřebují bezpečný prostor pro to, aby mohli dělat chyby, aniž by je za to někdo napadal. Je to i skvělý návod pro nás pro rodiče, jak pracovat s puberťákem, protože nemůžeme všechnu tu naši zodpovědnost za výchovu a budoucnost převelet na školu. Ti učitelé jsou vyčerpaní, mají toho spoustu. Učit penzum vědomostí, a ještě z toho člověka dělat zralého dospělého, to je obrovský úkol. Takže i rodiče by měli dostat nějaký návod k tomu, jak na toho mlaďocha,“ říká Gabriela s evidentním zapálením na startu nové cesty.

S Gábinou Drastichovou přišla do NFČRo energie i odvaha otevírat témata, o kterých se jiní bojí mluvit

Nebude troufalé tvrdit, že působení Drastichové na pozici ředitele Nadačního fondu Českého rozhlasu ovlivnilo životy desítek tisíc lidí. Ať už prostřednictvím Světlušky nebo Ježíškových vnoučat. S ohledem na to, že Světluška hospodaří ročně s větším rozpočtem než Ježíškova vnoučata a dotkne se životů více lidí, nabízelo by se říct, že právě tady zanechalo její úsilí největší dopad: „Je to jiné tím, že nevidomí a zrakově postižení lidé s námi jdou velkou část svého života. Za dvacet let historie Světlušky někteří lidé udělali školu, našli si partnery, dost často se z nich stali rodiče, doprovázíme je už opravdu velkou částí života a ta hloubka té pomoci je obrovská. Nejenom ta kvantita. Je to krásný, že doprovázíš, nejen že jednorázově na něco přispěješ. V Ježíškových vnoučatech tu hloubky dosahu tolik nedohlédneš. Je to spíše o té instantní radosti, o tom impulsu, který dáš pro budování vztahu dárce se seniorem. Nicméně jsem pyšná na nové cesty, které jsme v této problematice dokázali s týmem otevřít a dát prostor nejen pro zlepšení, ale také uvědomění.“

Odejít od zcela čistého stolu v této oblasti nejde

Gabriela má za sebou hektické poslední týdny. Jak sama říká, je člověkem, který nerad podstupuje kritiku nebo je přichycen při chybě, takže se snažila dotáhnout co nejvíce věci pro další roky fungování NFČRo pod novým vedením: „A taky bych si vlastně moc přála, kdybych měla pár dnů na to oběhnout ty, co jsou mému srdci blízcí, protože to k rituálu odcházení patří. Tak si šetřím ty poslední dny, abych to mohla udělat,“ svěřila se dva týdny před odchodem. Žádné volno před novou pracovní pozicí neplánuje. Jedinou její chvíli odpočinku bude třídenní výprava se dvěma staršími bratry na motorce po horách, na kterou se moc těší. Dlouhé volno ale nechce, už se těší, jak skočí rovnýma nohama do nové příležitosti.

Novým ředitelem Nadačního fondu Českého rozhlasu se stává Jiří Váňa, dosavadní manažer charitativních aktivit České televize

„S novým panem ředitelem NFČRO sdílíme stejné hodnoty. Je to člověk, kterého nazývám klidnou silou. To je role, kterou NF potřebuje. Pečující přístup opřený o správné hodnoty. Když jsem se zamýšlela, kdo by to mohl být, koukala jsem i po lidech, kteří už s námi spolupráci mají, aby měli vztah k věcem, které děláme. Což Jiří, díky tomu, že nám pomáhá každoročně s koncertem Světlo pro Světlušku, splňuje. Zná nás důvěrně, i některé lidi z týmu. Ten příchod pro něj bude jednodušší, nepůjde do anonymního prostředí a může dělat tu práci od prvního dne. Tohle mu moc přeju, že přijde do prostředí, kde ho vítají, navíc samé ženy…,“ směje se Gábina a těší se z toho, že i pro ni bude předávání ředitelského křesla s ohledem na jmenovaná fakta příjemnější. Svému nástupci přeje, aby se s odvahou pouštěl do nových projektů, které jsou neotřelé a jdou k jádru problému. Neopakují jen projekty předchozích let. A aby pro ně nacházel dobré partnery: „Máme vše připravené do konce roku, takže je dost času na to se rozkoukat, s tím mu pomůže i skvělý tým. Všichni vědí, co se má dělat, funguje to samostatně a jsem si jistá, že to půjde bez problémů, však víš,“ říká Gábina, která se za tři roky stala mým přítelem, a tak je i pro mě těžké o jejím odchodu psát bez osobních pocitů. To, že to není člověk, který by se kdy na někoho povyšoval mi neustále připomíná vzpomínka na naše seznámení. Jako přidrzlá holka bez afektovaného vzhlížení k autoritám jsem jí po jejím příjezdu k nám domů řekla, že si na vykání nehraju a že teda Olí. A vrazila jí do náruče několika měsíčního kojence s tím, že musím vyzvednout dceru v sousední vsi ze školy, jestli počká. Usmívala se a s láskou se postarala, pobyla i s kolegou Milošem Parolkem u nás doma a následně popsala směr, kterým by chtěla s Ježíškovými vnoučaty jít bez velkých nepotřebných změn. Byl to totiž okamžik, kdy právě NFČRo bral má milovaná Ježíškova vnoučata pod svá křídla a tohle bylo naše společné poprvé. Gábina byla vždy otevřená novým nápadům, zároveň ale uměla s klidem argumentovat, proč se nechopit těch unáhlených. Vždy říkala MY namísto JÁ. Věděla, kam rázně jít laskavou cestou. Byla dirigentem s lehkou rukou, který neláme taktovku, když hudba neladí. A vlastně si ani nevzpomínám, že by kdy neladila. Jsem jí vděčná nejen za přátelství, ale hlavně za to, kam Ježíškova vnoučata posunula.

„Největší zkouška bylo období covidu. Ten nás nakopl k tomu otevírat dveře tam, kam se jiní jen bojí nahlédnout“

Pro spoustu organizací a neziskovek bylo období covidu nesmírně náročné, pro některé likvidační, pro jiné zlomové. Odcházeli z pochopitelných důvodů dárci a bylo třeba k nim hledat úplně nové cesty. A současně k lidem, které fond podporuje: „Vzpomínáme na to dodnes, na čas, kdy senioři nemohli z domovů ven a dárci k nim. Jak jsme složitě hledali cesty, jak jim doručit vánoční přání. Ve Světlušce zase, jak běhat, když se nemůžou srocovat davy. Tohle byl obrovský majstrštyk a já jsem strašně pyšná, že jsme to zvládli. A zvládli jsme udržet ten vztah na takové úrovni, že se pak zase vrátili. Ukázali, že nás mají rádi, mají rádi tu značku, na to jsem pyšná, to byly těžké dva roky,“ vzpomíná Gabriela Drastichová. A pyšná je ještě na jednu věc: „Že se nám daří nebýt jen průtokáčem na peníze. Což někdy Nadace a NF jsou, a je to tak taky správně, ale my jsme za ty roky začali objevovat ta témata, kterým se nikdo nevěnoval, pro která nebyl odvážný realizační partner. Takže, když jsme ho nenašli, tak jsme ty věci začali dělat sami. Světluška si našla parťáky, s jejichž pomocí začala dělat odvážné a neotřelé projekty i s rizikem, že se to možná nepovede, ale když se to povede, tak to bude sakra dobrý. A ve vnoučatech, tam je to úplně extra, tam se někdy pouštíme na tenký led. Témata, která nikdo nechce dělat, nechce o nich mluvit ani o nich psát, a my je ukazujeme a dáváme do nich peníze, které nám svěřují naši dárci. Udělat to můžeme zase jen proto, že máme tak skvělé dárce. Dali nám peníze a s nimi důvěru, díky které je můžeme používat. To bylo zlomové to uvědomění, že máme za sebou 100 tisíc lidí, kteří vnoučatům věří a ve vánočním čase se jim věnují, pojďme jim říct více o stárnutí i o péči,“ připomíná Drastichová témata jako sexualita seniorů v domovech, péče o pečující pracovníky, osamělost seniorů v domácnostech nebo revoluční technologie, které i ležícím seniorům v domovech umožňují nové zážitky a těm doma najít společnou řeč se svými vnoučaty. Obrovský kus práce, který za sebou Gabriela Drastichová v Nadačním fondu Českého rozhlasu nechala, má nesmazatelný dosah a přesah. Díky ti za to, Gábi. A brzy na té cestě za lepším světem zase na viděnou!