I zpackané operace penisu dokáží být přínosné

Petrů příběh vyvolal před měsícem velký zájem. Použití slova „Penis“ v titulku článku nebyla touha po senzaci, ale obyčejný kalkul jak získat vaši pozornost. Věděla jsem, že jedině tak můžeme Petrovi, i jemu podobným, reálně pomoci. A stalo se! Petr má stále bolesti, záněty a bohužel i silné deprese. Přesto se nehodlá vzdát a bojovat: „Byl jsem navštívit doktora v Madridu. Cestu mi zaplatila rodina, já už jsem finančně na dně. Doktor byl skvělý. A jeho verdikt? Katastrofa! Nemůžu už prý nikdy očekávat normálně vypadající a bez defektů funkční genitálie. Ale měl konzultaci s kolegou plastickým chirurgem, a chtějí se sejít znovu. Nemám ale možnosti na další návštěvu a navíc se vracím do práce. Kdybych sdělil, že musím zase odejít řešit zdravotní problém, nikdy by mě už zpět nevzali a už by to mělo pro mě do budoucna likvidační následky.“

„Vaše genitálie připomínají sekanou, co jste lékařům provedl?“

Zdá se, že Petrovo odhodlání selhává na finanční situaci. Předchozí dvě nákladné operace v zahraničí už ho přivedly na dřeň jeho možností. Pro mě stále nepochopitelná a těžko uchopitelná věc je ta, že v naší zemi není lékař, který by mu dokázal pomoci. Po tolika letech hledání a opravdu urputného úsilí, ho nenašel. Všichni oslovení se evidentně komplikované operace obávali: „Před pár dny jsem byl přes známého navštívit v Praze doktora Vika. Sdělil mi, že není forenzní expert a expertízu udělal nedokáže. Bavili jsme se, že tyto operace mají časté komplikace a můj stav může snad zlepšit jen top profesionál a určitě ne jednou operací. Ale když jsem mu položil specifické otázky typu, jestli může doktor nesmyslně odřezat různě asymetricky tkáně a zanechat flakoty kůže, udělat takovouto skoroplastiku nebo nechat uvnitř hrozné nevstřebatelné stehy, tak zakroutil hlavou a s jistým sarkasmem mi odpověděl, že co jsem jim udělal, když mi provedli tohle. Shodli jsme se, že jsem mrzák a moje genitálie teď spíš připomínají sekanou,“ svěřuje se Petr s výsledky další konzultace.

Petrova otevřenost pomáhá dalším lidem

Když Petra posloucháte, máte chvílemi pocit, že mluvíte s lékařem. Má už za sebou tolik zkušeností a lékařských zpráv, že by mohl (s nadsázkou) v příštím životě dokázat to, co jemu žádný lékař nezvládl nabídnout: „Doktor Vik mi napsal jména tři doktorů (a mimochodem i on potvrdil, že obecně nejlepší doktoři v této oblasti jsou v Indii, i jeden jím jmenovaný doktor je Ind). Druhý je doktor Mundy, s tím bych mohl mluvit už za pár dní. Už po Istanbulu jsem se ho snažil kontaktovat, ale tito doktoři jsou tak často vytížení, že po první komunikaci už neodpověděl, tak snad se to tentokrát povede. Třetím, je docent Kočvara. Ten mě odmítl ještě před operacemi a v něj důvěru bohužel nemám,“ vyjmenovává nové možnosti a naděje. Ačkoli je to téměř k neuvěření, Petr naději pořád neztrácí. A zároveň ji dodává dalším lidem s podobným problémem, kteří se mu po článku sami ozývají:

„Narazila na mě paní, co má malého synka s hypospadií, glandulární formou bez dalších vedlejších příznaků jako mám já. Prochází úplně stejným bojem. Chce pro syna to nejlepší, ale čeští doktoři jí nepomůžou. Říkají jí, ať to nechá, že se sám jednou rozhodne. Udělala si obdobný průzkum jako já, oslovila stejné doktory jako já. Snodgrass, Djionovic a další. Nabídli jí pomoc, samozřejmě za hromadu peněz. Takže? Selhává jako matka, když nedostane možnost v ČR?“ Ptá se Petr a trošku tím naráží na problém, že ani u něj nebyl problém řešený v dětství a už se nikdy nedozví pravdu proč. Možná to nebyla laxnost nebo neangažovanost rodičů, možná to byl jen stejný přístup lékařů, který se ani za čtyři dekády nezměnil.

Tento týden se prý Petr objedná k psychiatrovi, protože už na něj tíha neúspěchů, zklamání a bolesti příliš doléhá. Těší ho alespoň, že v této chvíli může své zkušenosti předávat stejně postiženým mužům, kteří se na něj obracejí a vše zlé tak alespoň zužitkovat pro dobré.

Pomůžeme Petrovi společně?

Sílí ve mně přesvědčení o nutnosti založit Petrovi sbírku. Měl ji na dárcovské platformě Znesnáze už před necelým rokem a byla velmi úspěšná. Díky ní mohl podniknout cestu do zahraničí, která ale bohužel dopadla rukou lékaře šíleným fiaskem a Petr se ještě teď potýká se záněty, krvácením a bezesnými nocemi. On už veřejnost o pomoc žádat nechce, ačkoli ví, že je to jediná šance jak situaci v případě úspěšného nalezení lékaře vyřešit. Cítí pocit provinění vůči dárcům, které zklamal. Jako by to snad byla jeho vina. Co je pro mě nepochopitelné je fakt, že za celé ty roky nenašel pomoc ve své rodné zemi. Strávila jsem celý víkend hledáním řešení a možností. Skončila u myšlenky na faloplastiku a díky algoritmům se dostala k poslechu podcastu V tranzu, kde se na mě sesypala jen smršť špatných a velmi bolestivých zkušeností s českými lékaři v tomto oboru. Říkám si proč? Je to nedostatek zkušeností? Tak proč tedy posílají lidi jako je Petr do zahraničí. Je to nedostatek odborníků? Nebo obavy a zbavování se odpovědnosti? Možnosti falopastiky Petr nezvažuje. Ví, jakými způsoby se provádí a tak tvrdí, že dokud bude existovat naděje na záchranu, pořád je lepší pracovat „s tím, co má“.

Pořád věřím v dobré konce. Když mohl předchozí článek propojit Petra s tolika lidmi se stejným trápením a dalším dodat odvahu o něm mluvit, třeba ho tento dokáže propojit s lékařem, který ho konečně dokáže zbavit bolesti těla i duše. A třeba mu i dodat odvahu říci si znovu o pomoc. Věřím, že by se nás našlo dost, kteří by mu podporu rádi nabídli a rčení „do třetice všeho dobrého i zlého“ by tak mohlo nabýt semknutím společnosti nečekaných rozměrů.