Článek
„Jmenuji se Jindra Landová a rozhodla jsem se něco dělat s tím, že v okolí našeho bydliště není žádná škola zcela bezbariérová. Mám dceru Miu, která má diagnostikovanou svalovou dystrofii. Je to holka jako kterákoliv jiná, jen má slabé svaly a jezdí na vozíku nebo na elektrické káře (to zní víc „cool“). Proto, aby se mohla podívat do své spádové školy, jsme museli povolat komando nosičů,“ představuje se na Znesnáze Jindra Jandová, která se tématu bariérovosti českých škol věnuje i na svém blogu. „Posledních 30 let se v České republice nějak zapomnělo na to, že děti s hendikepem už se nezavírají do ústavů, ale jsou součástí běžné populace,“ dodává.
Mia má nemocné tělo, její hlavě to ale nadmíru pálí. Chce pracovat, hlavou se živit a být platným členem společnosti. Ale systém jí v tom brání
„Možná vás to překvapí, ale věřte, že pro děti na vozíku je velmi náročné, někdy až takřka nemožné, najít bezbariérovou školu. Jsou to děti, které jsou velmi často chytré, empatické, ohleduplné, ale vypadávají ze školského systému, kam bezesporu patří jako kterékoliv jiné dítě. Moje dcera chodí na super základní školu, která má bohužel jen první stupeň. Příští školní rok musí přestoupit do jiné ZŠ. Naše spádová škola ji moc ráda přijme, už se na ni těší, ale bohužel se jedná o školu zcela bariérovou a na výtah nejsou peníze. Při našem nabitém programu, kdy kromě školy musíme zvládat ještě všechny možné terapie a návštěvy lékařů, bychom moc rádi, aby naše dcera chodila do spádové školy. Co ale dělat, když na výtah, to nejudržitelnější, nejefektivnější a zároveň nejpraktičtější řešení, nemá zřizovatel peníze? Řekli jsme si, že zkusíme oslovit veřejnost. Jak se můžete zapojit? Pomozte Mie chodit/jezdit do spádové školy! Pomozme jí i dalším dětem či dospělým s pohybovým omezením, ať už jsou to rodiče či zaměstnanci školy, ať nemusí žadonit o pomoc před branami škol nebo dokonce odejít s nepořízenou. Výtahy přeci slouží všem. Mluvme o této problematice i s politiky. Je vizitkou každého státu, jak se stará o své nejzranitelnější občany,“ vyzývá starostlivá máma, která je také zakladatelkou organizace Obyčejný život.
Jindra Landová je také zakladatelkou neziskovky Obyčejný život, která pomáhá dětem se svalovou dystrofií a jejich rodičům s přáním obyčejně žít.
Výmluvy, které se točí v začarovaném kruhu
Na českých školách jsou tisíce vážně tělesně postižených studentů. Většinou jde o žáky, kteří ke svému handicapu nemají žádnou další vadu. Vedení škol ale téměř shodně tvrdí, že se stavebních překážek jde jen těžko zbavit. Převážně kvůli historii budov, stáří nebo poloze v památkové zóně, které brání rekonstrukcím. Když už škola má zájem s problémem pracovat, musí sehnat nemalé peníze. Dotace na opravy ale ve výsledku odcházejí převážně na běžné opravy škol. Vedení proto často řeší situaci až ve chvíli, kdy se u nich handicapovaný člověk o studium uchází. Jenže handicapovaní studenti se většinou na školu bez výtahu a s hromadou schodů nehlásí. A tak začíná jízda v začarovaném kruhu.
Posledních 30 let se v České republice nějak zapomnělo na to, že děti s hendikepem už se nezavírají do ústavů, ale jsou součástí běžné populace.
Život Obyčejné mámy můžete sledovat i na jejím facebooku, na kterém se před nedávnem objevilo i video Martina Hese na podporu kampaně.
Nejde jen o Miu, ale i další tisíce dětí
„Přizpůsobili jsme náš život dceřině diagnóze. Děláme maximum pro to, aby měla stejné možnosti studia jako kterékoliv jiné dítě. Odborný odhad vybudování protipožárního výtahu na míru je 3 000 000 Kč. Bohužel tlak veřejnosti na tuto problematiku je stále velmi malý. Podle některých údajů je v ČR 40 % škol bezbariérových. Jenže naše zkušenost je, že ne vše, co se za bezbariérové považuje, bezbariérové skutečně je,“ vysvětluje Jindra. „Budeme moc vděční podpoříte-li naši sbírku. Můžeme tak společně odstartovat velkou změnu, která pomůže bourat další bariéry a dětem jako je Mia být právoplatnými členy společnosti. Mie sice neslouží svaly, ale je to chytrá holka, která se jednou bude moci živit hlavou. Naše dcera je inspirací pro mnoho lidí, za svůj krátký život už toho dokázala zvládnout neskutečně moc. Je nositelkou světla, které rozzáří každý kolektiv. Jediné, co ji aktuálně brání zářit, jsou schody. A platit komando nosičů každý den asi nezvládneme. Výtah je přeci jenom praktičtější,“ uzavírá máma s vírou, že takto aktivita pomůže nejen její dceři, ale i dalším dětem s touhou se vzdělávat a být nablízku svým vrstevníkům.
