Vůdce testosteron. Děti světu dává - a bere

Oficiální statistiky ukazují, že muži jednoznačně dominují ve všech sledovaných oblastech kriminality. Co se týče celkové kriminality v České republice, muži tvoří více jak 85 % pachatelů trestné činnosti, u sexuálně motivovaného násilí (na ženách i dětech) jsou pachateli dokonce ve více jak 90 % případů. Ačkoli nutno řícti, že vražedkyň najdeme v historii kriminalisiky také nespočet.

Válečná pole, bitky na fotbalových stadionech nebo v hospodě. Ve všech případech žene muže do násilné akce sexuální energie. Tvrdí to vědci z Oxfordské univerzity, podle nichž jsou muži od pravěku naprogramovaní k agresivitě. Ve studii publikované v magazínu Philosophical Transactions of the Royal Society B odborníci z Institutu kognitivní a evoluční antropologie zmiňují, že v celé naší historii a ve všech kulturách to byl vždy v drtivé většině případů muž, kdo inicioval násilí v zájmu dosažení vlastního cíle.

Stejně člověk, jako zvíře

Stejnou roli hraje mužství i v divoké přírodě. Například samci šimpanzů neustále monitorují hranici svého teritoria. Cizí samice obvykle přesvědčují ke vstupu, samce buď brutálně zbijí, nebo rovnou zabijí. Dnes, stejně jako před dávnými lety. Tlupovitost je připisovaná zejména mužům. Zatímco v ženách je podle vědců více zakódovaný laskavý a vstřícný přístup, muž má „od přírody“ nastavenou cestu tvrdé konkurence, teritoria a statusu. Více se identifikuje s vlastním kmenem, což se projevuje například i bitkami gangů a válkami o území.

Žena by válku nikdy nerozpoutala - ?

V doložené historii měli na svědomí rozpoutání válek muži. Ženy prokazovaly během zuřících válečných konfliktů hrdinství tím, že snášely statečně utrpení, ať už se jednalo o ztrátu svých blízkých, životních jistot nebo standardů. Válka ženy stavěla do role živitelek rodin, ošetřovatelek raněných vojáků i bojovnic se zbraněmi v ruce, které se snažily životy zachraňovat. Jen těžko by se do rozpoutání války pustily ony samy. Chyběl jim k tomu hnací motor jménem testosteron. Takové teorii ale ve své knize The Noughtie Girl’s Guide to Feminism tvrdě oponuje její autorka Ellie Levensová: „Říci, že by ženy nezačaly válku, je povýšenecký nesmysl, podívejte se na Margaret Thatcherovou. Jediný důvod, proč muži začali víc válek než ženy, je ten, že ženy nestály v čele zemí. Když by ano, byla válek spousta.“

Letité prokletí mocného testosteronu

Válečný instinkt muže už není v moderní době žádoucí, naopak je kontraproduktivní. Ale těžko se mu vzdoruje: „Naše analýza akademické literatury naznačuje, že lidská mysl je formována tak, že má tendenci neustále uvádět do chodu konflikty s ´těmi cizími´,“ cituje server telegraph.co.uk. Klíč k tomu, jak vymýtit ze společnosti násilné konflikty, proto jen těžko někdo najde. Násilí naráží na lidskou mysl, která byla formována tisíce let.

Násilí mužů ve statistikách českých policistů

Přestože v české veřejné debatě je tematizováno zejména domácí násilí, muži jednoznačně dominují statistikám stíhaných a vyšetřovaných osob ve všech oblastech kriminality. V tomto směru je však nutná ostražitost vyplývající z typu policejních dat. Muži se v souladu se společenskými představami snadněji dostávají do hledáčku osob podezřelých z násilných činů. Jediné případy, kdy je pohlaví bráno v potaz, jsou případy domácího a sexuálního násilí. Ty pak paradoxně odvádějí pozornost od jiných typů násilí spojeného převážně s muži (např. pravicový extremismus nebo násilí jako vyústění bezvýchodné životní situace). Média často pracují s nálepkováním násilníků a nedokáží zachytit složitější společenské souvislosti, ať už genderové hledisko nebo vliv socializace a kulturních norem. Motivy násilí jsou obvykle zasazovány pouze do psychologické roviny pachatele a sociální aspekty jsou nezřídka opomíjeny.

Výjimky, které potvrzují pravidlo

Násilí bývá nejčastěji spojováno s muži jako původci násilí a s ženami jako jeho oběťmi. To ale neznamená, že se muži nestávají obětmi násilí, nebo že by ženy násilí napáchaly. Obětmi násilí se muži stávají nejčastěji ze strany jiných mužů, obvykle na veřejnosti a v rámci mužských kolektivů. V soukromí jsou často muži jako oběti skrytou skupinou. Nesnadnost přiznání vlastní zranitelnosti pak vede k tomu, že o násilí neinformují, případně si ho ani neuvědomují. Nejčastější reakcí je přizpůsobení se situaci a její bagatelizace, ačkoli se v tomto směru v posledních letech situace výrazně zlepšuje.

Ženy bojovnice

Podle záznamů středověkých kronikářů se ženy objevily ve zbroji na bitevním poli už v dobách husitských válek, ačkoli mnozí současní historikové jsou k tomu skeptičtí, protože v dobách středověku všeobecné společenské smýšlení nedovolovalo ženě aktivní účast v politickém životě, natož ve válce. Žena nemohla obléknout ani mužské oblečení, natož tasit meč. I když pár výjimek žen v brnění a s mečem v ruce se ve středověku našlo. Stačí zmínit třeba známou Janu z Arku, kterou ovšem aktivní účast v čele francouzského vojska během stoleté války dostala jako kacířku až na ohnivou hranici. Teprve na počátku 19. století se ženy do ozbrojených konfliktů začaly aktivně zapojovat. Například do napoleonských válek, kdy se v novinách objevovaly krátké články o několika z nich, co bojovaly v bitvách, sklízely úspěchy i hrdinně umíraly. Během 19. století také ženy začaly doprovázet armády, kde sloužily jako kuchařky, švadleny nebo ošetřovatelky.

V průběhu první světové války se ženy angažovaly v charitativních organizacích, které zajišťovaly jak zdravotnickou pomoc vojákům, tak sociální zabezpečení občanům bezprostředně zasaženým válečným konfliktem. Šlo o ženy zpravidla z nejvyšších společenských vrstev, iniciovaly sběr zdravotnického materiálu, potravin, ošacení nebo hygienických potřeb. Celá řada žen se obětavě starala o opuštěné sirotky, kterým válka vzala rodinu. Ve veřejných vývařovnách připravovaly jídlo a to následně na ulicích rozdávaly potřebným. Ženská dobročinnost mnohdy neznala mezí a pomáhala celé společnosti překonat strasti války, která jim odváděla muže, a tak musely nezřídka kdy zaujmout roli živitele rodiny samy. Řešily tak akutní nedostatek potravin i finanční zabezpečení. Proto se během první světové války ženy začaly zaměstnávat, a to třeba i ve zbrojním průmyslu. Nicméně se svými činy opět vracely do rolí pečujících a sociálně vnímavějších.

Dobrá zpráva o konci světa?

Dnešní muži ale mají už daleko méně testosteronu. Bouchnout do stolu s rázností Winstona Churchilla umí už jen málokterý z nich. Ordinace sexuologů se mnohdy plní ženami, které přivádí stesk nad nedostatečným zájmem jejich mužů o sex více než dříve.

Nejvyšší hladiny dosahuje testosteron v mužském těle kolem třiceti let věku, pak zvolna klesá, i když tento přirozený jev je možné zpomalit aktivním životním stylem. Ačkoliv hladina testosteronu s přibývajícím věkem klesá přirozeně, v posledních letech se jeho nízké hodnoty vyskytují i u mladších mužů. Například rozsáhlá americká studie ukázala, že 65letý muž v roce 1987 měl o 17 procent vyšší hladinu testosteronu než jeho vrstevník v roce 2004. Na vině je podle lékařů pravděpodobně život v postmoderní společnosti spojený s chronickým stresem, nedostatkem spánku, užíváním alkoholu, kouřením a nedostatkem fyzické aktivity. Co je ale jisté je souvislost s obezitou, která se ovšem točí v začarovaném kruhu - obezita vede ke snížení hladiny testosteronu, ale nízká hladina testosteronu přispívá k obezitě. Nicméně pokud testosteronu v naší společnosti ubývá, mohlo by to přinášet v daleké budoucnosti dobré zprávy, pokud jde o množství agrese a válečných konfliktů, ačkoli dokázat tuto souvislost je velmi obtížné a úvahy o tom zcela hypotetické. Války bohužel byly, jsou a budou. Stejně jako bitky chlápků na fotbale nebo v hospodě. Usměrnit je může snad jen pěstěná kultivovanost a obava o status či finanční ztráty. A dočasně i laskavá náruč milující ženy, která jim jejich rány z boje nakonec zahojí.