Článek
„Budu upřímná. Jsem šťastná, že nejhorší část už je za mnou, ale po cestě se vyskytlo tolik překážek, že to trochu odneslo i mé zdraví a nervy. Každopádně základní stavba je hotová, psi už mají bezpečné místo a postupně budeme dodělávat co je ještě potřeba. Už za provozu,“ říká s úlevou v hlase a radostí na srdci Tereza. Nejhorší částí a úskalím stavby útulku byli prý lidé. Vzhledem k tomu, že je v Kalábrii naprosté minimum psích útulků, místní ji prý zřejmě viděli jako bohatou cizinku, která z rozmaru něco staví.
„No a podle toho mě začali okrádat. Cena za některé práce byla naprosto nesmyslná a výsledek tomu absolutně neodpovídal. Takže jsem se po pár měsících dostala do bodu, kdy jsem musela zahodit svoje obvyklé slušné jednání s lidmi. Nebudu lhát, přineslo mi to nejeden problém, ale důležité je, že nakonec jsme dostavěli!“
Peníze ze sbírky přestaly stačit
„Původní rozpočet, včetně veškerého materiálu a prací byl cca 35 tisíc euro. Vybrali jsme u Znesnáze 41 tisíc, takže jsem měla radost, že nám ještě zbydou peníze do začátku, na krmivo a veterináře. Ale jak jsem popsala výše, nakonec bylo všechno daleko dražší a také jako u všech staveb se v průběhu ukázalo, že je ještě potřeba udělat toto a tamto, nakoupit jiný materiál atd, takže nakonec padlo celých 41 tisíc plus ještě nějaká ta tisícovka eur z mé kapsy,“ říká Tereza, která vždy na svých sítí nezapomíná na dárce a vděk směřovaný k nim. Sbírka na jaře tohoto roku vzbudila velký zájem lidí nejen z České republiky a cílovou částku se podařilo překročit poměrně rychle.
Terezin útulek bude sloužit všem toulavým a nechtěným psům v okolí jejího bydliště. Tedy jihu Kalábrie. A že jich tam je opravdu mnoho. Velký problém je také odchyt. Hodně tuláků, kteří žijí na ulici dlouho, se k lidem nepřiblíží: „Vím také, že zde máme poměrně dost psů, kteří sice mají majitele, ale žijí v naprosto otřesných podmínkách, které by si v České republice rozhodně vysloužili pozornost tisku, tady je to ale normální. V těch případech se budu snažit přesvědčit majitele, aby nám své psi dali a my jim tak mohli najít lepší domov. Postupem času potřebujeme útulek rozšířit, podle toho jak na tom budeme finančně bychom rádi měli místo i pro koťata a kočky u kterých je možná adopce,“ plánuje žena, kterou můžete znát z jejího úspěšného instagramu pod jménema Zlomatka v Itálii.
První „nájemníci“.
Itálie. Země týraných psů?
Tereza nechce, aby byli Italové vnímaní jako trýznitele zvířat. Naopak jsou podle ní v Itálii i pejskaři, kteří se chovají mnohdy lépe než ti v Čechách tím, že svého psa vnímají jako parťáka. Berou ho s sebou, kamkoli jdou. Ať už na nákup, na úřad nebo do restaurace. Psi jsou v Itálii vítaní všude. Italové jsou na ně tak zvyklí tak, že jejich přítomnost vůbec neřeší. Bohužel ale často ani těch toulavých a vyhladovělých. Tereza od začátku psům kupuje jídlo z peněz, které vydělá na Instagramu. Ale hned dobře věděla, že to není dlouhodobé řešení. Proto se pustila do nelehkého úkolu, o kterém pravidelně informovala na svém instagramu Zlomatka v Itálii, kde se také pravidelně nevyhýbá kritickému srovnávání Čechů a Italů.
„Nechceme mít velké množství zvířat. Budou tam jen krátkou dobu, než půjdou k adopci po celé Itálii. Většinou se to ale bude týkat jen štěňat a koťat,“ vysvětluje své záměry Tereza. Psi, kteří žijí na ulici už dlouhou dobu, jsou podle ní ve většině případů extrémně plaší a těžko by se umisťovali. Proto je pro ně v těchto případech primárním řešením kastrace. Tak, aby se dál nemohli na ulici množit. „Chceme se věnovat také osvětě a mezi místními obyvateli co nejvíce rozšířit povědomí o kastraci psů a koček proto, aby se situace časem změnila co nejvíce k lepšímu.“
Lásku ke zvířatům zdědila Terezky dcera, i autistický syn.
Odpočinek po náročné stavbě se nechystá
Do Kalábrie se s dětmi přestěhovala předloni na konci léta. Tuhle destinaci před tím mnohokrát navštívili a všichni se zde cítili velmi dobře. „Obzvlášť můj syn, který je nízkofunkční autista. Při pobytu u moře a mezi přátelskými Italy se vždycky jeho stav výrazně zlepšil,“ říká pohledná brunetka, která o přestěhování dlouho nepřemýšlela. V duchu jejího životního kréda ‚Lepší litovat toho, co jsme zkusili než toho, co jsme nezkusili‘ si jednoho dne zabalila věci a odjela. Nelituje. Nezahálí. Nevzdává se svých snů. Postavit útulek v Itálii, v zemi poměrně laxních úřadů, je opravdu slušný kumšt. Ale dokázala to. Je hotovo! Žádný odpočinek ani pohoda prý ale teď nebudou. Jak bude zvířat přibývat, práce bude více a více: „Teď nás navíc čeká další várka papírování a povolení, na úřadech už jsem téměř více jak doma. Každopádně bych ráda využila této příležitosti a popřála všem, kteří nás sledují a kteří nám pomáhají, co nejhezčí a nejklidnější Vánoce,“ nezapomíná opět na ostatní, nejen dárce, kteří ke vzniku útulku pomohli.
