Článek
Mám na mysli obyčejné Rusy. Pracují tady a odsuzují válku stejně jako my, ale bojí se jak tajných ruských služeb, tak některých našich občanů.
Pár takových znám. Žila jsem v Rusku tři roky, mám tam i tady několik ruských přátel. Jedna rodina s velkým prodělkem prodala všechno, co za celý život vybudovala. Úspory padly v ČR na koupi bytu. Práci si našli hned a česky se stále učí. Chtějí tady už zůstat. S nimi se můžu bavit na rovinu, vnímají situaci stejně jako já.
Něco jiného je, kdybych chtěla zavést rozhovor na téma ruské agrese s kamarádkou, která v Rusku zůstala. Po celý pobyt v Petrohradu se nám Ela coby dětská lékařka starala o děti, když byly nemocné. Stala se takřka členkou rodiny.
Pochází ze Sibiře, kam se po studiu v Petrohradu už nevrátila.
Měla přítele, bohatého Alexe. Nevím, z čeho zbohatl, v té době jsem nikoho bohatého neznala doma ani v Rusku. Alex však měl peníze, auta, ale neměl vysokou školu. Tu za něj vystudovala Ela. Při medicíně. Nechápala jsem to. Smála se. „To nemůžeš pochopit, když nejsi zdejší,“ říkala. Později mi řekla, že si Alex vysokoškolský titul zaplatil. Dodnes nevím, jak to udělali. To mi nikdy neprozradila.
Za čas, když jsme už byli doma, nám psala, že se vdala a narodil se jim syn. To už byla primářkou dětské nemocnice v jednom městě, kam ji poslali na umístěnku.
Pak přišel smutný dopis, že se syn narodil se srdeční vadou, kterou je třeba v roce operovat, jinak dítě zemře. Následoval další dopis, v němž mě žádala, abych jí operaci zajistila v jedné z pražských nemocnic. Že tam má kontakty na toho a toho přednostu, ale je třeba, abych tam dojednala podrobnosti. V podstatě mě řídila na dálku.
Do roka byla se synem u nás. Operace dopadla dobře, pro Elu a Nikolu jsme se stali druhou rodinou, stále nám projevovala vděk. Kloučka jsme podruhé viděli, když mu bylo asi čtrnáct. Bylo to po naší sametové revoluci a jejich pádu režimu. Chlapec přijel se školou do Prahy, setkali jsme se v hotelu, kde bydlel. Dostala jsem krabici čokoládových bonbonů a opět jsem byla ujišťována o vděku, až jsem Nikolu poprosila, aby toho už nechal a popovídal mi o sobě.
Hezké jméno mu dala. Už tenkrát byl nadšený pro počítače. Vystudoval vysokou se zaměřením na IT a žije v Moskvě.
Brzy nato přijela Ela. Ubytovala se v hotelu poblíž Václaváku. Vídaly jsme se při procházkách po Praze. Vyprávěla, jak strašné bylo žít v Rusku po rozpadu Sovětského Svazu. V obchodech nebylo jídlo, ona ho měla jen díky pacientům. Jednou jela vlakem a byla v kupé sama. Přistoupili dva muži a bez ptaní jí sebrali kabelku a vybrali z ní čokoládu a svačinu. Gestem jí ukázali, jak jí podříznou krk, bude-li křičet.
I jí zakrátko zemřel manžel. Byl kardiak, syn měl vadu po něm. Ela finančně nezvládala, a tak si brzy vzala vdovce, jehož dceru léčila. Měl supermarket, byt a chatu. Byla to svatba z rozumu.
Žijí spolu a vzájemně se nenávidí. Nikdy mezi nimi nebyla láska. On potřeboval k dceři ženu a ona muže, který jí poskytne zázemí.
Jak šel čas, zjišťovala Ela, že když bude pilná, může občas vycestovat, a tak si nabrala tři práce. Je lékařkou v ordinaci, pracuje pro zdravotní pojišťovnu a ještě chodí vypomáhat do nemocnice. Po pádu režimu o místo primářky přišla.
Před napadením Ukrajiny Ruskem se dostala každý rok od nenáviděného manžela aspoň na několik dní tu do Řecka, Turecka, Itálie nebo Karlových Varů a Prahy.
Nikdy nezapomenu na její návštěvu krátce poté, co Putin anektoval Krym. Byla jsem toho plná, a tak jsem doufala, že to spolu probereme. To jsem si dala! Seřvala mě, jak jsem naivní a blbá. Ukrajinci jsou „chochly“ a Krym nikdy jejich nebyl, protože jim ho daroval alkoholik Chruščov.
Také jsem na ni křičela. Dodnes nás vidím, jak stojíme ve Stromovce proti sobě a řveme na sebe. Nemělo to cenu, raději jsem se rozloučila, nechala ji tam stát a šla na tramvaj.
Večer jsme si zavolaly a další den se opět sešly s dohodou, že se nebudeme bavit o politice. Sice to šlo, ale napětí mezi námi bylo velmi nepříjemné, já byla jak papiňák plná vzdoru vůči její omezenosti. Pozvala jsem ji do Erhartovy cukrárny na třídě Milady Horákové v domnění, jak ji ohromím prvorepublikovými zákusky, ale nijak ji nenadchly. Mají prý v Rusku lepší. Po nástupu Putina se regály v obchodech opět naplnily.
No, nepoznávala jsem ji.
Během jejího pobytu jsme se už nesetkaly.
Když přijela asi za dva roky, o politice jsme mlčely. Ona tu nakupovala značkové věci, jsou prý u nás levnější než u nich. Statečně jsem jí tlumočila v příslušném obchodě a vlastně jsem byla ráda, že už na to všechno očividně má.
Nebavily jsme se ani o jejím manželovi. Jen mi řekla, že jakmile bude mít důchod, rozvede se s ním a odstěhuje se od něj. Koupila si v Moskvě garsonku.
Snad se mi podařilo popsat její život v zemi, kde člověk musí být tvrdší, než by chtěl, aby přežil. Shodou okolností jsem právě dočetla knihu redaktorky Novoj Gazety Jeleny Kosťjučenkové, která okamžitě věděla, na jakou stranu se postavit.
Novuju Gazetu, jejíž šéfredaktor Muratov dostal za odvahu vydávat svobodné noviny Nobelovu cenu, Putin po vpádu na Ukrajinu zakázal. Přeživší redaktoři (několik jich bylo zavražděno - mezi nimi i Anna Politkovská) žijí mimo Rusko.
I Ela měla možnost se rozhodnout.
Někoho napadne, že žít tolik let vedle muže, kterým pohrdá, s nímž se nebaví, musí každou ženu poznamenat.
Několikrát jsem se jí ptala, proč se nerozvede. Vždy se na mě podívala jako na hlupačku, která nechápe, že to není tak jednoduché. Pracuje a žije stále v městečku, kam ji poslali po státnicích, jinde by se prý nechytila, i když je dobrá lékařka. Tak to tam prý nechodí.
Nyní tedy mlčíme. Na Telegram už nechodím. Od ruské agrese na Ukrajinu mi nikdy na nic neodpověděla. Je opatrná, nebo přesvědčená o Putinových důvodech napadení Ukrajiny? Nevím, doufám v to první, ale zároveň pochybuji, když vím, jak to má se vztahem k Ukrajincům.
Ani se s ní nemůžu bavit o tom, že by její syn musel rukovat, kdyby došlo na velkou mobilizaci, ačkoli muži z Petrohradu a Moskvy jsou zatím v klidu. Možná ho zachrání jeho srdeční vada, i když po té operaci je zcela zdráv.
Nevím, kdy a zda se spojíme, co si povíme. Když někoho znáte takřka celý život, navzájem jste toho pro sebe tolik udělali, není snadné zatratit ho.
Napadá mě nicméně, že když si žena se dvěma vysokými školami nechá takhle vymýt mozek, co chtít od méně vzdělaných nebo zaostalých Rusů, sledujících jenom státní televizi?
