Článek
„Tak to mě baví,“ nadchla jsem se. „Mám zmapováno, co jsem mohla dělat jinak, kam jinam směřovat.“
Když jsme moji odpověď shrnuli, ukázalo se, že toho zas tak moc, co bych dělala jinak, není. A že jsem vlastně asi v šestačtyřiceti naskočila do vlaku, který stále jede po té pravé koleji.
Několik dní mi však terapeutova otázka ležela v hlavě, a tak jsem se začala ptát svých kamarádek.
Nabízím souhrn z toho, co odpověděly.
Většina z nich s nadhledem pronesla, že by méně řešila chlapy. Že by se víc soustředily na sebe, na to, co baví je, v čem by se mohly zdokonalit.
„Já bych se hlavně pořádně naučila aspoň jeden jazyk. Sice se domluvím třemi, ale jen povrchně, zapříst pořádnou debatu se pořád stydím,“ přiznala Dáša, která se už rok denně učí angličtinu na Duolingu.
„Jo, a kdybych se aspoň tu angličtinu naučila tenkrát pořádně, víc bych cestovala, klidně i sama, když to muže nikdy nebavilo. Vysedávala jsem s ním doma, pak zemřel a já jsem se sama nikam neodvážila,“ dodala. Její záhadný úsměv mi napověděl, že něco chystá. Vsadím se, že hodlá brzy vyrazit. Dost často mluví o třech zemích, které chce ještě vidět, než prý půjde za manželem.
Tři z dotázaných usoudily, že by se méně vydávaly zaměstnavatelům. „Pracovala bych jen do výše svého platu,“ řekla to za všechny Anna, která neuměla v práci říkat ne, a tak pracovala mnohdy i o víkendech nebo večerech, ale na výplatě to nepoznala.
Jiné by méně utrácely a dvě litují, že se nanaučily kapitalizovat úspory. „Nejsem finančně zrovna stoprocentně gramotná,“ shrnula to Lída. Pak se opravila: „No, po pravdě se spíš bojím své peníze někomu svěřit, přitom vím, že bych měla mnohem víc než určitou částku měsíčně na úrocích.“
„Zbavila bych se nedůvěry ve finanční poradce, pokud by se mi podařilo najít někoho, kdo fakt umí a pomůže mi rozmnožit peníze,“ doplnila ji Radka. Pak se usmála. „Poradila jsem si. Koupila jsem včas a poměrně levně byt na investici a teď mám k důchodu určité finanční povyražení, ale vím, že kdybych na to šla jinak, bylo by to ještě veselejší.“
Všechny se shodly na tom, že by zmíněných dvacet let využily víc pro sebe. Co mohly, to daly do svých padesátin dětem, které už je tolik nepotřebují.
Zajímalo mě, co by dělaly víc pro sebe.
Tak třeba by si připravily bydlení na dobu, až budou mít potíže s pohybem, k čemuž naštěstí u žádné z nás ještě nedochází, ale úvaha je to na místě.
Nenakupovaly by tolik věcí, spíš by utrácely za zážitky.
„Teď se krámů zbavuji, ale stále nenacházím dost odvahy dělat všechno, co bych dělat opravdu chtěla,“ přiznala se Jana. I ona by ráda víc cestovala nebo pobyla v nějaké zemi déle. Ví dokonce, ve které. „Ale jak oželet to pohodlí, na jaké jsem zvyklá,“ povzdychla si. „Jak tu provinčnost překonat,“ dodala.
Nepochybuji, že zrovna jí se to povede. Už ví, co chce, a je jí dost let na to, aby také věděla, že teď je to buď - anebo.
Některé žijí samy. Ty, jimž vztah s partnerem vydržel, se shodovaly, že by se víc prosazovaly. Že by muže přiměly dát jim víc důvěry a volnosti. „Nikoho jiného bych nechtěla, pochopitelně, ale… Jen jsem se přizpůsobovala rutině a dnes mě štve, že se náš život redukoval na hlídání vnoučat a střídání pobytů doma a na chatě. Nedonutím ho k jakékoli jiné změně,“ přiznala Irena.
Tohle je minimální vzorek dotázaných a v žádném případě nechci říct, že muži jsou pasivní a ženy aktivní. Vůbec si nemyslím, že někdo je takový či onaký, prostě píšu jen to, co jsem slyšela.Kdybych se ptala mužů, odpovídali by po svém a možná by z toho zase ženy vzešly jako ty méně ochotné měnit věci.
Tak jako tak to byly zajímavé rozhovory. Bavily mě i kamarádky. Prý se budou ptát dál ve svém okolí. Začalo je zajímat, jak by další lidé naložili s dvaceti lety „k dobru.“
Mě napadá, že vše, co jsem slyšela, je o snaze pracovat na svém sebevědomí.
