Článek
Pomalejšímu kupujícímu chvíli trvá, než si naskládá potraviny z pásu do tašky. Prostě to rychleji nejde. Přesto má někdo za ním pocit, že je právě na závodišti a ne v obchodě.
Jedu si takhle spokojeně ve vlaku a cizí člověk spustí, jak ho ti Ukrajinci… Co já s tím? Vynadat mu, proč mě obtěžuje svou nesnášenlivostí, nebo mu říct, že mně Ukrajinci nevadí, protože mě nijak neomezují a ty, které znám osobně, obdivuju. Utekli před válkou, všechno, co měli, museli nechat doma. Navíc jsou vesměs pracovití a milí. A taky jsem četla v novinách, že na daních odvedli o miliardu víc, než dostali na dávkách. Ještě bych mu ráda vysvětlila, jak je dobře, že většina z nich pomáhá svými odvody plnit poloprázdnou státní pokladnu a důchodový účet.
Nakonec jsem ale mlčela, neboť mám své zásady, jak se nenechat vytočit a uchovat si svoji stále dobrou náladu. Pokud se mi osobně nic neděje, jde mi to.
Vím, že základem mé spokojenosti je mé vlastní sebevědomí. Každý jsme jedinečný. Každý z nás umí něco líp než ostatní. Kdo má například méně peněz, umí šetřit, uskrovnit se. Lidé většinou vědí, proč jich nemají víc a vědí, že kdyby chtěli, tak si dnes můžou přivydělat. Není to zakázané.
Další výhodu má ten, kdo se neporovnává. Absolutně s nikým. Nikdy nebudu taková, jací jsou ti druzí, ale oni zase nikdy nebudou takoví, jaká jsem já. Když je někdo obdivuhodný, klidně to řeknu, ale tím to pro mě končí. Nikoho neadoruju a netoužím být jako on. Maximálně mě to může motivovat, takže opět spěju k vlastnímu sebevědomí.
Také si už dávno neberu nic osobně. Když se stane, tomu se nikdo neubrání, že mě někdo chce urazit, pomyslím si, jak na tom musí být, že má tu potřebu. Kritiku od blízkého ovšem beru jako ochotu pomoct mi. Líbí se mi názor, že nikdy mě nikdo nemůže pochopit, pokud nechodil v mých botách.
Proto se snažím nic a nikoho neposuzovat. Bože, jak je to úlevné a jak je má mysl očištěná od tohoto balastu! Vyjdu z domu upravená tak, jak to považuju za nejlepší. Někomu se to nemusí líbit, ale to je jeho problém, mně je fajn. Zrovna tak nehodnotím, co má kdo na sobě, nebo jak vypadá. Svádí to, vím, ale opravdu k dobré náladě přispěje spíš shovívavost a laskavost. V tramvaji má paní přede mnou legrační účes. No a co? Když se jí to líbí! Kritika, i pomyslná, je negativní činnost. Spíš se v duchu pousměju nad odvahou té ženy jít ven s tak ojedinělým účesem.
Ke klidu přispívá i zvyk nevytvářet si zbytečné resty. Časové ani finanční. Chodím včas na schůzky i domů, pokud se neomluvím, že nestíhám. Nemusím pořád myslet na to, že jsem něco zmeškala, že někomu dlužím, bát se, že jsem někoho nedochvilností naštvala.
Taky jsem zjistila, jak užitečné je umět přijímat dárky. Když mi někdo něco nabídne, nebo dá, nemusí rázem slibovat, že se budu revanšovat. Někdo má ve zvyku dělat trochu okolky. „To jsi nemusela, ale ne, to si nemůžu vzít.“ Tím kazí tomu, kdo mu chtěl udělat radost, radost jeho. Příležitost udělat pro něj totéž - nemusí to být hned druhý den- se vždycky najde.
Možná nejvýznamnější počin v cestě za vlastní spokojeností je, že nereaguju na negativní reakce ve vláknech na sociálních sítích. Potřebovala jsem něco sdělit, udělala jsem to. A že má někdo touhu shodit to odsudkem, odporem, kritikou, popřením? Tož - ať si svou zlost vybíjí i pod mým postem – mně je to jedno.
Setkávám se s lidmi, kteří přestali sledovat zprávy. Já zprávy a vše, co se děje, sleduji, protože musím vědět, s čím počítat, na co se připravit apod. Zásadně je však neprožívám. Kdysi mi někdo řekl: „Co neovlivním, to si neberu.“ Já jen dodávám: „Zlatá slova.“
Ještě něco považuji za velmi přínosné pro klid duše. Nepřejímám „obecné pravdy“, aniž si ověřím, zda na nich něco je. Cokoli mi kdo předá jako „tutovku“ a je to většinou jobovka, zadám si do vyhledávače pár slov zmíněného problému, nebo se podívám na webovou stránku hoaxů a většinou zjistím, že to, co mi bylo řečeno, vůbec není pravda. Nakonec znáte přece chytré: „Důvěřuj, ale prověřuj.“
Ještě tu máme své nejbližší. Děti, sourozence, rodiče, vnuky… Jedna velká radost i starost. Netřeba prožívat starosti víc, než je nutné. Všechno, ale úplně všechno je řešitelné. První reakce na jakýkoli problém je - přijmout ho. Pak teprve uvažovat, jak z toho ven. Špatná známka potomka, neúspěch u maturity, u pohovoru do práce, i dluhy, všechno lze řešit. Moudří rodiče své děti naučili svěřovat se jim se svými těžkostmi. Naučili je, že všechno se dá napravit, jen se o tom musí vědět. A že je to, co chtěly zatajit, stejně jednou doběhne. Moudří lidé vědí, že všechno už tu kdysi bylo. I oni propadli u zkoušky, nestihli pohovor, ztratili peníze… A žijí dál!
Pak jsou problémy s nemocemi milovaných. Tady hraje roli trpělivost a soucit. Každý z nás rovněž musí projít ohněm při nenahraditelných ztrátách. Žijeme-li spíše v pozitivním módu, nejsme v tak těžkých chvílích nikdy (pokud nechceme) sami. A tady platí opět osvědčené: „Sdílený žal, poloviční žal.“
Teď vás jistě napadlo: „Sdělená radost, dvojnásobná radost.“
Abychom žili co nejspokojeněji, je lepší dělat radost sobě i ostatním, než prudit. Nikoho nezatěžovat tím, co není v naší moci ovlivnit a co ovlivnit jde, to řešit okamžitě.
