Článek
Tentokrát jsem se cestou z kina neusmívala jako minule, když jsem šla ze Světozoru plná dojmů z filmu Dokonalé dny. Teď jsem viděla v Lucerně dokument Hranice Evropy a neusmívala jsem se ani druhý den.
Dnes, třetí den, co jsem ho viděla, cítím obrovskou potřebu o tom s někým mluvit. Zeptat se ho, co si myslí o zneužívání lidí na pro společnost nezbytné, ale strašně neatraktivní, fyzicky náročné a špatně placené práce a zda se také diví, že tento způsob zaměstnávání vůbec ještě existuje.
Je to ho víc, na co se chci stále ptát.
Napohled to vypadá, že se všichni máme dobře. Žijeme v době technologických vymožeností a sociálního blaha s poměrně solidní sociální sítí, schopnou zachytit padající do chudoby. Sice jen nakrátko, ale přece jen jim dává čas se vzpamatovat ze ztráty zaměstnání a najít si jiné.
Občas se doslechnu nebo si přečtu (osobně nikoho takového neznám), že tahle pohodlná sociální síť dokáže houpat vícedětné rodiny a z jejich živitelů dělá příživníky. Na to musí mít jeden povahu, aby se takto nechal živit společností. Více je těch, kteří místo toho, aby státu viseli na krku, jdou dělat jakoukoli mizernou práci.
Někdy zaslechnu: „Kdybych přišla-přišel o zaměstnání, nejdu na pracák, raději půjdu dokládat zboží do supermarketu.“ Jako by zrovna tahle práce byla ta nejodpornější ze všech. Myslím, že je to už jen vžitý pocit, ne vždy je taková pozice zrovna k mání. A pak – jsou mnohem protivnější práce. Těžké a za minimální mzdu.
A lidé je vykonávají.
V dokumentu Hranice Evropy hraje novinářka Saša Uhlová sama sebe. Nechá se ve třech evropských zemích zaměstnat na černo za minimální mzdu. V Německu pracuje na farmě, v Irsku uklízí v hotelu a ve Francii se stará o seniory. Nejhůř na mě zapůsobil irský majitel hotelu. Absolutní vykořisťovatel. Sedřel by zaměstnance – převážně ze Slovenska – z kůže. V Německu na farmě se taky dřelo, i tam, stejně jak v Irsku, neexistovala pracovní doba, zaměstnavatel doslova jako feudál určoval, kdy skončí směna, začínající ráno v půl šesté. Většinou to bylo až za tmy.
Ve Francii byla, podle mého vidění, práce náročná spíš časově. Saša nestíhala přejezdy mezi jednotlivými návštěvami seniorů, protože agentura, která ji zaměstnala, měla málo zaměstnanců. Málo platila.
Film, stejně jako první (Hranice práce – oba režíruje Apolena Rychlíková), je jedním slovem otřesný. Otřesný v tom, co je ještě některým zaměstnavatelům dovoleno, ale i v tom, že je jim to dovoleno. Líbí se mi, že autorky nic nekomentují, jen zaznamenávají obrazem a doprovodným slovem, co se děje. Ani jednou Saša nevyslovila, že je to absolutní vykořisťování.
Především v části o práci v irském hotelu a na německé farmě, kde pro změnu převažovaly polské pracovnice.
Šokovaly mě i různé podvody obou zaměstnavatelů, německého a irského. Podvody ve výkazech práce – lidé podepisovali dvojí, jeden falešný pro případnou státní kontrolu, nedostávali včas výplatu – ta je pochopitelně minimální, nedodržovala se pracovní doba. Je toho víc, lepší je se na film, který se právě v kinech promítá, jít podívat, myslím, že půjde brzy v české televizi, která se na jeho produkci podílela.
Nejsmutnější je pro mě ovšem důvod, proč lidé odjíždějí za takovou prací ze svých zemí. V dokumentu Hranice Evropy to vyslovil slovenský kuchař. Mladý kluk, strašně unavený, protože neměl žádné volno. Nedám jeho slova do uvozovek, budu je nepřesně citovat: Dělám stejnou práci, jako jsem dělal doma, i stejně hodin, akorát si tu víc vydělám.
Totéž konstatovaly Polky na farmě.
Ocenila jsem, že autorky dokumentu neradily vládám zemí, jejichž lidé doma opouštějí mizerně placenou těžkou, a přitom potřebnou práci, aby ji dělali jinde za stejných podmínek, akorát za více, i když i tak málo peněz.
Já bych politikům zúčastněných zemí, těch, jejichž lidé opouštějí jednu bídu pro druhou bídu – řekla jediné: Podívejte se na oba dokumenty a pochopíte znechucení části společnosti. Přestanete se divit, proč je nespokojená, proč vás nevolí a volit nebude, i kdybyste jí namlouvali, jak chcete, jak dobře se mají.
Možná vás napadne otázka - jak to, že tam kromě Saši nepracovali Češi? Že by u nás nebylo zaměstnavatelů, kteří sdírají své zaměstnance? Ale kdepak, stačí se podívat na první dokument obou autorek Hranice práce.
A pokud mi někdo bude tvrdit, že se tak děje vinou kapitalismu, musím oponovat, že za socialismu jsem pracovala v závodní kuchyni za měsíční plat 970 korun, posléze ve Svitu u pásu za 1200 Kč měsíčně. Bydlela jsem na internátu, kde nás bylo na pokoji dvanáct a měli jsme k dispozici jednu místnost s pár sprchami a druhou s několika vařiči.
Tohle vážně není problém režimů, tohle je problém charakterů, jež dokážou v jakékoli situaci, v jakémkoli státním zřízení, vždy a všude zneužívat slabších jedinců. Bohužel se jich přeochotně ujímají populističtí politikové, kteří sice vědí, co tyto lidi trápí, ale v žádném případě to nehodlají napravit. Někteří z nichž se totiž na tom, co podbízivě odsuzují, podílejí – viz první dokument Hranice práce, v němž pracuje Saša Uhlová ve fabrice na zpracování kuřat, patřící jednomu z nejvlivnějších populistických politiků u nás.
Proto se domnívám, že benevolence vlád, přehlížejících tento způsob vykořisťování, populistům umetá cestičku k moci, která rozhodně nemá v úmyslu zlepšit podmínky lidí, pracujících za minimální mzdu.
