Článek
V určitých situacích zajisté taky. Empatický člověk pozná, kdy říct pravdu a kdy raději mlčet, jde-li o to, neublížit druhému. Jsou však i lži, které trápí především nás samotné. Možná ani ne tak lži jako spíš zamlčování provinění.
Začínají s tím už malé děti, mají-li velmi přísné rodiče. Za přiznání výprask, zákaz, nepohoda. Příště si takový človíček rozmyslí podstoupit to znovu, a tak mlčí a trpí strachem z prozrazení. Pronásledují ho představy jak svého provinění, mnohdy nevinného, tak následků.
Moudří rodiče své děti učí přiznávat se ke všemu, co se jim přihodilo. Promluví si s nimi o tom, vysvětlí, poradí, jak ze situace ven. Z potomka spadne tíha, cítí úlevu z toho, jak ozdravné je, třeba i pomocí rodičovské rady, věc napravit. Klidně se i někomu omluvit.
Čím dřív se tohle jeden naučí, tím bude v životě šťastnější. Přímé jednání osvobozuje. Takový člověk problémy neobchází, nezapírá něco, co všichni vědí, že se stalo. Je si vědom své hodnoty a není pro něj tak těžké přiznat, že se mu něco nepodařilo, nebo že něco „zvoral“.
Přihlásit se k něčemu, co jsme provedli, často nedopatřením, z hlouposti, z naivity, pod nějakým vlivem, se zdá být skoro nemožné. A přece jde o zásadní schopnost pro svobodu mysli. To potvrdí i lidé, kteří za svá provinění dostali trest. Než aby se do konce života skrývali, trnuli, kdy pravda vyplave na povrch, raději jí čelili i za cenu tvrdšího trestu.
Nebát se přiznat ke slabostem je také velký pokrok. Když víme, že něco nezvládneme, není nad to, říct to rovnou. Nepouštět se do úkolů, na které nemáme a pak žít v hrůze, kdy to vyjde najevo. Je ale tak těžké odolat postu, funkci, práci, na kterou sice nemáme, ale…
Vidíme to kolem sebe pochopitelně ve velkém. V politice, v různých institucích, v obchodech, ve školách, v nemocnicích, na úřadech.
I přetvářky je kolem dost. Umožní ji naše ochota nechat se jí balamutit. Připomenu jen Photoshop. Těch rádoby vyžehlených obličejů lidí, jejichž věk všichni známe, a přesto se nebráníme vnímat je takové, jak se předvádějí, než takové, jací jsou ve skutečnosti. Tohle skutečná osobnost nepotřebuje. Když někdo něco umí, je vážený takový, jaký je, a ne jak se prezentuje. Připomenu namátkou zpěvačku Martu Kubišovou. Jak důstojně vypadá vedle plastikami vylepšované, stejně dobré zpěvačky Heleny Vondráčkové? Všichni víme, kolik je jim oběma let, Marta to nepotřebuje skrývat a je, řekla bych, mnohem váženější. Helenka je možná masově oblíbenější, ale co je víc, váženost nebo oblíbenost?
Touha být oblíbený takovým povrchním způsobem - teď mě napadá politička Alena Schillerová, která nezveřejní jedinou fotku bez toho, aby na ní nezapracoval Photoshop, dá tolik práce! I těm, co nás (i sebe) obelhávají. Většina menších či větších lhářů, falešníků, pokrytců vlastně ani pořádně nežije. Anebo žije, ale ruku v ruce s obavami z prozrazení nebo ze setkání s někým, kdo nás znal, ale dlouho neviděl. I on stárne.
Chci jen říct, že ty obavy bývají často větší než prozrazení. A prozradí nás vždycky něco, co ani nečekáme. O to trapnější jsou pak okamžiky, jichž jsme se tak báli. Převážně zbytečně.
