Článek
Aby dokázala naplnit své přesvědčení, že za děti je třeba všechno udělat, kdyby to šlo, tak i dýchat, plnit jim přání ještě nevyslovená, rozhodla se pracovat víc, než je zdrávo. Několik roků překonává hranice únosnosti a riskuje své zdraví – i psychické.
Vstává ráno ve tři. Roznese letáky a noviny, potom jde do svého zaměstnání a do třetice doma vyrábí po večerech mýdla. Stihne rodině uvařit, nachystat svačiny, uklízet po nich. Za takový výkon by zasloužila uznání, ale toho se jí nedostává. Spíš jen výtek, pokud zapomene na něco z povinností, které si přivlastnila i za ostatní.
Žije s manželem Markem v malém městečku, kde každý každého zná. Potkávat Terezu a chtít se s ní aspoň pozdravit, znamená zastavit ji aspoň na chvíli, jinak nevidí, neslyší, připomíná motorovou myš.
„Všimla sis, jaké má kruhy pod očima?“ zaslechla jsem v drogerii, jak se o ní baví dvě známé. „Kdyby jen kruhy, sotva se vleče, ale dobře jí tak, když chce být dokonalá,“ připojila se druhá a dodala: „Proč se tak honí? Vždyť to u nich nikdo neocení.“
Nechtěla jsem Terezu pomlouvat, a tak jsem si nechala pro sebe odpověď na vznesený dotaz. Tereza je moje sousedka a vím, že si nedokáže představit, že by její děti neměly všechno, co mít chtějí. A ony to chtějí za každou cenu a vše musí být značkové.
„Jsou to parchanti,“ tvrdí můj muž. „Copak nevidí, že si z matky udělali služku?“
„Ale oni jen berou, co jim nabízí,“ zastávám se jí, nakonec, je to nejen sousedka, ale i kamarádka, i když je to zvláštní kamarádství. Pokud si s ní chci popovídat, musím k nim a strpět, že při tom dělá ta mýdla. Nebo jí pomáhat, ale to mě nebaví, tak toho poslední dobou ani moc nenapovídáme.
Dávno jsem vzdala snahu domluvit jí. Je to její věc. Je přesvědčena, že lásku svým dětem nejlépe projeví tím, že jim všechno dopřeje. Nejstaršímu je sedmnáct a kromě Terezy všichni už tuší, že u něj jí to rozhodně nevyšlo. On si sám ani sklenku vody nepodá. Když jsem tam jednou pro něco šla – seděl u stolu a jedl, co mu Tereza dala na talíř. Úplně to mnou trhlo, když zaječel: „Mamííí, nedala jsi mi vodu.“
„To si ji nemůžeš vzít sám?“ zeptala jsem se, ale to už Tereza přiběhla a svému mazánkovi posloužila. Schválně jsem se tam zdržela, abych viděla, co mladý udělá, když dojí. Samozřejmě, zvedl se od stolu, všechno tam nechal, ani nepoděkoval. Raději jsem už mlčela. Jakákoli poznámka by byla bezvýznamná, jen by zabolela Terezu.
Někdy se nám podaří prohodit pár slov aspoň přes plot, třeba když obě plejeme na svých záhoncích. Ani na sebe nemusíme křičet, záhonky máme obě u plotu, oddělujícího naše pozemky. To jsou vlastně vzácné okamžiky, kdy toho s Terezou stihneme probrat nejvíc.
Díky tomu, že jsme obě plely jahody, byl čas na jednu epizodu z jejího života, která mě přiměla tento příběh sepsat. Přijde mi, že role oběti je role nevděčná a že se vůbec a nikomu nemůže vyplatit.
Tak se pokusím to převyprávět. Terezini rodiče – už nežijí – bydleli ve dvojdomku s bezdětnou rodinou bratra Tereziny matky. V půlce po rodičích Terezy teď bydlí její bratr s rodinou, ve druhé žil donedávna strýc, matčin bratr. Pak onemocněl a potřeboval, aby se o něj někdo staral.
„Brácha řekl, že ho ani nenapadne, tak jsem se toho ujala,“ sdělovala mi Tereza při okopávání jahod. „Slíbil, že mi za to odkáže svoji polovinu domku,“ přiznala.
Vybavila jsem si jedno období, trvalo necelý rok, kdy nebylo možné Terezu zastihnout ale ani zastavit byť jen na pár minutu. Když měla někoho ze známých potkat, jako by pomyslně otočila klíčkem a motorová myš zvýšila rychlost a jen se kolem nás mihla, čímž nám dala najevo, ať neotravujeme, ona že má naspěch. Konečně jsem se dozvěděla důvod. Tereza si přibrala další práci.
„Ke konci to bylo hodně náročné, už nedošel ani na toaletu, ale do špitálu nechtěl,“ zpovídala se mi v té vzácné chvíli při práci na zahrádce. „Tak jsi ho i přebalovala, myla?“ zeptala jsem se celkem zbytečně. Přikývla.
„Vařila jsem mu, nakupovala, prala, uklízela,“ začala vyjmenovávat.
„Co na to tvůj muž?“ zajímalo mě.
„Nadával mi a naschvál mi doma s ničím nepomohl. Myslel, že to vzdám.“
Na to jsem raději nereagovala, protože dávno vím, že by jí s ničím nepomohl, ani kdyby ji netrestal za strýce. I jeho si vychovala tak, že v domácnosti nehne prstem.
Chvíli jsme okopávaly a mlčely. Mně šlo hlavou hodně otázek, které jsem ale nekladla, protože Terezu znám a vím, jak by mi odpověděla. Nicméně mě překvapila. Na okamžik dokonce nechala okopávání, narovnala se, protáhla, popošla blíž k plotu a šeptem řekla: „Myslela jsem, že když mi strýc tu půlku dá, prodám to a budeme mít Hynečkovi na motorku, strašně po ní touží.“
Hyneček je nejstarší líný syn, který jen ječí: „Mamííííí!“
V očekávání pointy příběhu jsem přestala okopávat. Neušlo mi, jak je Tereza hubená. Legíny na tenkých nohách a tričko, které působilo, že je o několik velikostí nadměrnější, ten dojem ještě umocňovaly. Z jindy normálně hezkého obličeje, bez jakýchkoli anomálií, jí najednou jakoby trčel nos a zešpičatěla brada. Vlasy měla nemyté snad týden, spojené obyčejnou gumičkou do ohonu. Jeden by se nad ní ustrnul.
Věděla jsem, že ten strýc zemřel, pamatuju, že mu šli na pohřeb. Pointa se mi začala rýsovat sama a Tereza ji jen potvrdila. „Nakonec mi nic neodkázal,“ řekla a sehnula se k záhonku.
„A kdo tam bydlí?“ zajímalo mě.
„Jeho neteř. Nikdo neví, odkud se vynořila, ale zdědila všechno,“ řekla trpce.
Byla jsem zvědavá, proč se strýc tak rozhodl. Po chvilce váhání, zda do toho ještě rýt, jsem se zeptala: „Kdy to stihli?“
„Kdy se ti dva stihli domluvit?“ odpověděla otázkou a pokračovala: „Sepsat závěť, neříct mi to a nechat mě, ať do samého konce odevzdávám zbytky svých sil takovému nevděčníkovi? Fakt nevím.“
I já se na moment rozzlobila na nebožtíka, který s mojí kamarádkou takto vyběhl. To už Tereza pokračovala: „Nevím a upřímně, už je mi to jedno. V prvním okamžiku jsem pocítila zklamání, také jsem si vyčítala, jak jsem byla pitomá, ale co nadělám, že?“
„Ta neteř tam bydlí?“ zeptala jsem se ještě.
„Kdepak, prodala to bráchovi, má to pro svoje děcka,“ odfrkla.
Napadlo mě, že takhle to nakonec nedopadlo nejhůř, kdo jiný by měl bydlet v dvojdomku, než nejbližší příbuzný a pak, stejně by se to Tereze špatně prodávalo. Vlastnímu bratrovi!
„Prý se dohodli na slušné ceně. Vidíš, brácha se vyvlékl z povinnosti se o strejdu postarat a nakonec má všechno a já, která se obětovala, nic.“
V hlase byla znát výčitka, sebelítost i odsouzení všech, kteří ji takhle podrazili.
Když ale pomyslím, za co by peníze utratila, napadá mě, zda to nakonec nedopadlo dobře i pro ni. Na motorku si Hyneček může začít vydělávat o brigádách, stejně se celé prázdniny jen povaluje u bazénu na zahradě.
„Tak já zase jdu domů, čeká tam na mne hora nádobí a ta mýdla,“ vzdychla si najednou Tereza a odešla. Já dodělala zbytek záhonku a pomalu jsem se loudala domů.
Obě naše děti baví motat se u plotny a experimentovat. Kryštof, když mě uviděl se špinavýma rukama, volal: „Mami, jdi se umýt, čeká tě překvapení!“
Ráda jsem pak usedla ke stolu a nechala se obsloužit. Upřímně jsem chválila špagety s nějakou omáčkou. S jakou? Na tom vůbec nezáleží, ocenila jsem jejich snahu podílet se na chodu domácnosti a přemýšlela přitom, co dělám jinak než Tereza, vedle níž si člověk připadá líný a nedostatečný, ale ve výsledku sklízí daleko chutnější ovoce.
I Tereza má dceru, prostřední. Dovedu pochopit, že se ještě musí věnovat nejmladšímu, který chodí do druhé třídy, ale dva starší ve věku jako moje děti by snad už měli vidět, jak se jim máti ztrácí a hlavně proč.
Vděčně jsem pohlédla na Magdu a Kryštofa. Jednou jsem se jich zeptala, kolik stojí iPhone, a když mi řekli, že i osmnáct tisíc, podlomila se mi kolena. Kolik nastavených večerů a nocí Terezy ty dva „jablíčkové“ mobily představují?
Ale co, je to její věc. Je možná šťastnější, než kdyby to nemohla dětem dopřát, pomyslela jsem si. Zakrátko mi zavolala moje máma a zeptala se, zda vím, že Tereza pije.
S tím se mi samozřejmě nepřiznala. Je mi to líto, ale pokud se mi nesvěří, nemůžu jí pomoc nabízet a ani nevím, jakou. Lidé, kteří řeší své problémy alkoholem, si to většinou totiž nepřiznají, dokud se něco nestane.
