Článek
Od kdy je člověk starý? Věkově asi od bodu, kdy ho společnost kvůli věku zařadí mezi seniory. Mentálně i fyzicky je to na každém jednotlivci. Znám třiceti – čtyřiceti – padesátileté staré lidi. Názorově i životním stylem.
Znám mentálně mladé lidi, jejichž věk končí na -sát. Akorát v současnosti padesát, šedesát let je ještě stále střední věk. Ostatně, má-li v budoucnu odcházet člověk do penze po pětašedesátce, je třeba akceptovat, že se období středního věku posunulo.
Takže si shodněme na tom, že stáří začíná v sedmdesáti. Už vidím, jak si mnozí povzdychnou: „To je strašné, sedmdesát. To už je kousek do hrobu.“
Jak se to vezme. Budu psát o sedmdesátnících, kteří sice mají „kousek do hrobu,“, ale tráví tyto velmi horké dny docela jinak, než by si vzdychající nad jejich věkem kdy pomyslel.
Začnu manželským párem jménem Magda a Slávek. Už týden jim na facebooku lajkuju fotky z dovolené. Jsou s osmiletou vnučkou na týdenním cyklistickém výletě na Slovácku. Babička, děda a Zuzanka se už týden přesunují z místa na místo na kolech. Na facebooku se ohlašují tu od Baťova kanálu, tu z přehrady v Luhačovicích. Včera byli v Uherském Hradišti. Protože Magda ví, že projíždějí můj rodný kraj, zavolala mi. Prý na mě myslí.
„Přála bych všem dětem, aby měli takové prarodiče, jako jste vy,“ řekla jsem jí.
To jsem netušila, co najdu v mailu. Kamarádka Zdenka, o rok mladší než já, se mi ozvala z dovolené na Božím Daru. Je tam s patnáctiletým vnukem, který si babičku vybral jako společnici na své výšlapy. Psala mi: „Dnes to byl výstup na Klínovec. „Babi, to není daleko.“ „No, babi už těch necelých 10 km stačilo, z toho samozřejmě první půlka cesty byla do kopce. Jsem zvědavá, jestli se zítra budu moci hýbat a jsem ráda, že Radek tak dbá o moji kondici,“ čtu a směju se. Není to totiž poprvé, kdy je s Radkem na sportovní dovolené. Dnes mi píše: „Tak jsme si včera večer ještě zaplavali v bazénu a za chvíli oba vyrážíme na další túru.“
Třetí kamarádka, Dita, si koupila kolo přes inzerát, a tak jsem s ní včera pro ně jela do jednoho jihočeského města. Kolo se nám líbilo, nadšeně jsme je naložily do auta .
Dita se odstěhovala z Prahy na venkov. Bydlí u řeky a tam prý každý jezdí na kole. Musím zdůraznit, že Dita dosud kolu hodně vzdorovala. Chtěla jsem ji navnadit, a tak jsem své kolo minulý týden přesunula k ní. Nakonec usoudila, že potřebujeme kola dvě. Včera jsem si všimla, že kromě mého kola jsou tam ještě kola dětská. Dita je také skvělá babička a počítá s tím, že bude své cyklistické kilometry zdolávat s vnoučaty, stejně jako Magda s Radkem.
A tohle je moje kolo.
Tyhle pro někoho zcela banální informace předávám dál proto, že mě mrzí negativní pohled na lidi mého věku. Není dne, abych si o nás na sociálních sítích nepřečetla, jací jsme paraziti, kolik stojíme stát, jemuž nepřispíváme už několik let. Dostal mě jeden tweet, kdy se mladá žena pohoršovala nad jednou pětadevadesátiletou ženou, pobírající penzi ve výši 25 000 Kč která „už 34 let nepřispěla státu ani korunou.“ Jak nečtu vlákna, tentokrát jsem to udělala. Jsem v dobré bublině. Pěkně jí to nandali.
Znám lidi, kteří už jsou dlouho v důchodu a většina z nich je stále někomu prospěšná. Ženy převážně pomáhají s hlídáním vnuků, muži stále dokážou leccos opravit, vymyslet a ulehčit rodinám potomků. Spousta mých přátel včetně mě stále platíme daně a odvádíme sociální i zdravotní poplatky, protože si přivyděláváme. Takže bych se tímto článkem chtěla jen trochu přimluvit za moji generaci. Ne omluvit – ve smyslu promiňte, že tu ještě překážíme, ale spíš : Vězte, že tu ještě jsme. Prospěšní a mnohdy mladší než vy.
