Článek
Moje generace není v této zemi příliš populární a obecně, až na jednotlivce, nepožívá žádnou autoritu. Příčin je víc, zmíním dvě: Pocit nárokovosti některých seniorů bez ohledu na budoucnost jejich potomků a neochota odsuzující veřejnosti hledat příčiny takového chování. Snadnější je osvojit si černobílé vidění a přidat se na tu či onu stranu. Nazvu to povrchností.
Chci být shovívavější a poukázat na to, že se moje generace především blíží ke konci své cesty. A kdyby jen to! Taky se neodvratně loučí s těmi, kdo jim dali život. O těch chci dnes pozitivně napsat.
Jak jde čas, zvyšuje se nenápadně i příspěvek na tuto péči. Stát se konečně snaží poskytnout nějaké výhody i pečujícím. Roky, strávené místo v zaměstnání v péči o rodinu, už jsou alespoň započítávány do odpracovaných let při výpočtu důchodu.
Jak se říká - nemusí pršet, stačí když kape. I v tomto ohledu spíš kape než prší, a tak je rozhodnutí odejít z práce a stát se pečovatelkou - pečovatelem rodiče, odvaha a zásluha.
A tak dnes vyjadřuju obdiv třeba kamarádce, která opustila práci a věnovala se oběma nemocným rodičům. Tatínek už odešel. Poslední týdny jeho života se snažila nenechat ho v nemocnici ani o den déle, než bylo nutné.
Skláním se před přítelkyní, která rovněž nechala být zaměstnání a vzala si k sobě těžce nemocnou maminku, která měla rakovinu a Parkinsona. V obýváku to u nich vypadalo jak v nemocničním pokoji. Spolupráce s mobilním hospicem fungovala skoro bez zádrhelů. Maminka se posléze změnila ve velké dítě. Zemřela v náruči své dcery.
Donedávna jsem prožívala s jinou kamarádkou a její sestrou péči o 90tiletého tátu. Do 86 žil ve svém bytě, pak asi rok a půl v domově pro seniory s velmi kvalitní a drahou péčí. Během covidu si ho k sobě vzala jedna z dcer. Měl je stále nablízku obě včetně odborných pečovatelek, které holky tátovi za příspěvky od státu dopřály.
Když zemřela moje teta, chyběl jí týden do pětadevadesáti. Staral se o ni syn. Jednou jsem chválila, jak mají v bytě uklizeno. „To on,“ řekla teta a láskyplně se podívala ke dveřím synova pokoje.
„Představ si, že pere i záclony,“ dodala pyšně.
Teta si potrpěla na parádu a na laboratorní čistotu v bytě. Nikdy nestrádala ani v tomto ohledu.
Mohla bych tu uvádět další příklady, ale končím. Chtěla jsem jen napsat, že toto je vracení lásky.
