Článek
Klidně i trochu filozofickou, anebo patetickou, tady by snad patos nikomu nevadil. Rozhodně mě nezajímá, kolik lidí přišlo ozdobit hroby v tom či onom místě. Nestojím ani o varování, na co si mám dát pozor. Vím, že když nechám v autě cokoli, co zaujme zloděje, přijdu o to. Je mi úplně jedno, kolik, kde stojí kytka či věnec, anebo o kolik je levnější či dražší než vloni, stejně jdu na hřbitov už zásobená, a pak, nejdu tam proto, abych ukázala, co lepšího jsem koupila já než třeba pozůstalí u sousedního hrobu.
Ale ano, ráda se podívám, obzvláště mám-li příležitost obdivovat elegantně vyzdobené hroby. Většina hřbitovů je kolem Dušiček skutečně potěšením pro oko. Listopad všude jinde postrádá tuhle kreativní barevnost oživenou hořícími svíčkami, které i zapálené v bytě v období na sklonku roku nabízejí pocit tepla a útulnosti.
Za ty, kteří už poznali okamžik, jehož se většina z nás obává, však zapaluji svíčku, kdy mě to napadne. I v létě. Nejen proto, že bych už s přibývajícím věkem nestihla najednou navštívit všechna místa, která bych navštívit chtěla, ale i proto, že mám stále za co děkovat každému, kdo se ve mně něčím otiskl a už tu není.
Jsem jim vděčná za to, že můj život obohatili. Oživuji si tak vzpomínky na dětství a mládí, na rituály a tradice, které mí předci dodržovali, také na chutě, jimiž prolnuly jejich kuchyně, ale především na chvíle se všemi, které jsem měla ráda a už jim to nemůžu říct. Mám na mysli i ty, které jsem poznala později – přítelkyně, příbuzní manželů, spolužáci, kolegové, s nimiž jsem měla letitý vztah. A učitelé! Měla jsem na ně velké štěstí.
Zkrátka, tento svátek není o tom, zda zajdu k hrobu člověka, který pro mě něco znamenal. Spíš nám připomíná, že i když jsme smrtelní, jsme zároveň věční.
