Článek
Potkala jsem známou. Není to kamarádka, ale dlouholetá známá, s níž jsem se dosud bavila jen na ulici, když jsme se míjely a ona měla pár minut čas se zastavit. Byla stále v poklusu. Dnes ne.
Sedly jsme na lavičku, její vnuk se šel brouzdat ve vodním brouzdališti.
Známe se přes čtyřicet let, bydlely jsme v jednom domě v jiném městě a shodou okolností jsme se obě ocitly na stejném sídlišti v Praze. Dodnes jsme toho o sobě moc nevěděly. Ona o mně věděla, že píšu a chodím nordic walking, který ona pěstuje taky, občas jsme se potkaly i s hůlkami, většinou se vracela – chodila brzy ráno, já později. Já o ní věděla, že umí šít, hlídá vnoučata a má úspěšné syny.
Po dnešku je to jinak. Na otázku, jak se máme, odpověděla, že dobře. Já byla obšírnější. Začala jsem tím, co čtu, čím jsem fascinovaná, zeptala jsem se, jestli čte, že jí doporučím skvělé knihy. Teď prý moc nečte, ale když vidí mé nadšení, tak si ráda nechá poradit.
Pak jsme se bavily o tom, jak stárneme, jak se nám dělají vrásky a tukové polštáře na břiše, který jsem na její štíhlé postavě však neviděla, zato jsem jí sdělila, že už druhý měsíc denně cvičím a zdravě jím a že mě to baví.
Všimla jsem si, že se od okamžiku zastavení čím dál víc usmívá, oči jí radostně jiskřily a hlavně, nespěchala!
Dlouho pracovala i coby seniorka s nárokem na důchod, asi dva roky už je doma.
„Tak to bychom konečně mohly dát tu kávu,“ říkám. „Příští týden, ano? Přijď k nám. Máme kávovar, vždy dobrou kávu, dám ti nějaké knihy,“ nabídla jsem.
Prý ráda.
Ještě řekla, že sice ví, že píšu, ale zatím neměla čas na nic, ani na čtení, což chce napravit.
„Já vím, co tě znám, jsi ve spěchu,“ říkám.
„Už ne,“ zasmála se.
Na chvilku jsme zvážněly. Jana měla hezké manželství, bohužel, manžel zemřel v nejlepších letech kolem padesátky. Od té doby byla veškerá zodpovědnost za rodinu – oba kluci studovali vysokou – jen na ní.
Pak jsem jí pochválila vnoučka, jak je hodný, že babičku nechá vypovídat se a nezlobí. Ještě jsme si vyměnily telefonní čísla a začaly se loučit.
Už jsme se rozcházely, když se ještě zastavila. „Může se tě něco zeptat? Jak to že jsi tak pozitivní, když…“ odmlčela se.
„Když obě víme, že je syn nemocný?“ dopověděla jsem.
Přikývla.
„No, je, ale zvládáme to všichni. Myslíš, že když budu chodit a skuhrat, tak vyzdraví?“
„To ne, ale zrovna od tebe bych nečekala, že mi tak spravíš náladu. Mám kolem sebe pár lidí, kteří dokážou pěkně otrávit, přitom nemají žádný důvod,“ dodala a zeptala se, zda mám v blízkosti také škarohlídy.
„Vlastně v okruhu přátel ani jednoho,“ říkám.
„Jak je to možné? Po pravdě mám kolem sebe víc těch naštvaných,“ řekla. „Na všechno jen nadávají, pořád si stěžují, vlastně jsou permanentně nespokojení.“
„Takové jsem možná eliminovala, možná přitahuju ty, které mám, nevím,“ zasmála jsem se.
Jana se zvedla z lavičky, vzala vnuka za ručku a rozloučila se. „Velice ráda na to kafe přijdu,“ řekla a s hošíkem odešli opačným směrem.
Stavila jsem se na trhu, který u nás každý čtvrtek nabízí přebytky pěstitelů, a cestou domů jsem pořád na to setkání myslela. Zdá se, že si budeme rozumět, napadlo mě. Neudělala to, co se mi občas stává, když se pustím do řeči s někým, s kým se znám jen letmo a spustím třeba na téma knihy. Na odpověď: „Já nečtu, nezlob se,“ jsem vlastně zvyklá. I na odpověď: „Nechodím do kina, není na co.“
„Promiň, v divadle jsem nebyl/a víc jak xx let.“
Je toho víc, co vždy zchladí mé nadšení i snahu příště se s dotyčnou osobou zastavit, nedej Bože dát si s ní kávu.
Zrovna od Jany, věčně uspěchané, bych tak motivující reakci fakt nečekala, tak mi promiňte, že své nadšení přenáším i na vás. Došlo mi totiž něco. Už pár let si všímám společenské nenaladěnosti. Jak říkával Václav Havel – blbé nálady. Kdyby tušil! Vždy se najde něco, proč se namíchnout, ne?
Jenže jsou i lidé, kteří se navzdory vyvolávání strachu opozičními politiky radují ze života. Nacházejí v něm spoustu potěšení, což ale přece vůbec není těžké. Já si vždy vybavím slova Forresta Gumpa ze stejnojmenného filmu, že život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jakou pralinku si ten který den vybereš.
Pro mě a mé přátele je život švédský stůl plný dobrot všeho druhu, sladké, slané, někdy hořké, trpké, jindy chuti přímo orgastické a je tudíž důvod se na každý nový den těšit. A je nám jedno, zda nás budeš, vážený čtenáři, považovat za naivky s IQ Forresta Gumpa.
