Článek
Závislost. Široký pojem, protože druhů závislostí existuje mnoho a závislost v sobě má každý z nás. A musím konstatovat, že neexistuje rozdíl mezi různými závislostmi, jestli škodí více či méně. I tzv dobrá závislost se může pro zůčastněné stát Peklem. Jakožto alkoholik se podívám na závislost na alkoholu, protože dnešní sociální sítě jsou plné osobních zpovědí alkoholiků. Je mi divné, že se tady dosud neobjevily osobní zpovědi závislých na jiných věcech např. na drogách nebo jsem špatně hledal.
Víte, v Anonymních alkoholicích platí pravidlo: Co je v komunitě, zůstane v komunitě. Před časem jsem si pod ondra3030 taky zkusil psát veřejně o svém alkoholismu. Ovšem, jak psát, když platí pravidla. Taky plati pravidlo: Lidi,kterým jsi ublížil,požádej o odpuštění, ne však v případě, že by jsi svým přiznáním mohl někomu ublížit. A to je velký problém tohoto veřejného sebemrčkařství.
Ale zpět k větě:Existuje dobrý alkoholik. Pro mne je to konstatování ne otázka. Vím to. Prožil jsem to. Na těch sociálních sítích se pořád objevují jen ty horší formy života s alkoholem či alkoholikem ať již jsem alkoholik já sám nebo někdo blízký. Všichni si jen stěžují : Dělal jsem hrozné věci celému svému okolí. A vypisují opravdu někdy hrozné věci.
Můžeme tedy o někom říci: On byl alkoholik? Vždyť to na něm nebylo poznat. Vždyť byl tak hodný. A tyto věty o něm neříká jen jeho okolí, ale i jeho blízcí. Říkali by to o něm, kdyby jim ubližoval? Určitě ne.
Takže existuje dobrý alkoholik? Ano, jsou takoví. Žijí s alkoholem, ale neubližují. Lépe řečeno, ubližují sami sobě. Tady by se dalo použít jedno přikázání z Desatera: Nezabiješ. Toto přikázání je nám pořád vysvětlováno z pozice : Nezabiješ jinou bytost. A to je špatně. Desatero je třeba vnímat z pozice mně samotného. Co mně tedy toto přikázání sděluje- Nezabiješ sám sebe. A co je ve skutečnosti požívání alkoholu: Zabíjím sám sebe. To by mělo být první poznání člověka snažicího se zbavit závislosti. Protialkoholní léčebna má také Desatero a první bod je: Léčím se pro sebe. To je v jiné obměně Nezabiješ sám sebe. Léčím se pro sebe. Tohle je to první, co si člověk musí říci a přijmout. Pokud tvrdí, že to dělá k vůli někomu jinému, ať je to kdokoliv, tak je to špatně. V takovém případě hrozí relaps.
Dobrý alkoholik. Teď je otázkou, zda psát své pocity z dětství či poznání, ke kterému jsem přišel po své léčbě, i když jsem své poznatky získával během celého života. Aby článek nebyl dlouhý, tak to zkrátím.
Můj otec. Byl hodný, i když pil. Maminka abstinovala, byla zdravotní sestra. Všichni jsme věděli o jeho pití, ale byl hodný. Respektive se nám nevěnoval. Chodil do práce. Když byl doma byl ve své truhlařské dílně. Zašel do hospody, ale po návratu šel opět do dílny nebo spát. Žádné fyzické násilí. Spíš to bylo trochu na psychiku, nevěnoval se rodině, takže mne vychovávala maminka s babičkou. Ale nebylo to žádné děsivé psycho, spíš jsem měl otce, který se kromě odevzdání výplaty mamince o rodinu moc nestaral. Takže v podstatě pro mne to byl hodný tatínek alkoholik.
A teď přeskočím hodně let, až do mého pobytu v léčebně. Po pobytu a vyčištění svého těla a mozku od alkoholového oparu, mi to v hlavě střelilo a já začal mít živé sny, lucidní snění. A mám to dodnes. Od té doby 11 let tisíce příběhů na různá témata. A v jednom z prvních jsem se setkal s Bohy. Silný prožitek. A mohl jsem říci nějaké přání a já chtěl vidět otce, již mrtvého. Objevilo se něco jako plátno v kině a začal běžet film. Bylo tam hravé dítě plné radosti, které si hrálo. A rostlo a rostlo a já v tom dítěti poznal otce. Byl jsem rád. Jenže najednou se objevil nějaký stín, který tátu obklopil a srazil na zem. Zkoušel vstát, znovu a znovu a znovu. Bezůpěšně. Po nějaké době se mu to podařilo, ale již to nebyl rovný člověk. Byl shrbený, kulhal. A já pochopil, že ve svém životě musel prožít něco hrozného, co nám nikdy neřekl. Radši se nás stranil, zavíral se do dílny, kde si truhlařinou přivydělával a kde pil. Nikdy nepil tak, že by nedošel do postele. Nikdy nám neublížil. Žil se svým traumatem sám ze sebou. A je mi líto, že si nikdy nezkusil popovídat. To již nezměním.
Takže byl to pro mne hodný alkoholik. A co já? Jak jsem napsal, jeden z bodů AA je: Hledejte v minulosti a proste ta odpuštění. A tak jsem hledal ve své minulosti a prosil ta odpuštění. Ne osobně, ale prostřednictvím Boha. Až jsem si uvědomil, že je tam jeden velký, opravdu velký problém: Odpustit sám sobě. Jak může člověk odpustit sám sobě? Můžu si to sice říkat, ale jsou to jen slova. To přeci nejde. Ani kněz nepomohl při zpovědi. Jen slova. Až to přišlo samo od sebe. Ze spánku mne probudil nějaký hlasů. Kdo to mluví, vždyť jsem tady sám. Jenže já ten hlas slyšel: Petře. Petře. Jsem ten, který jsem. Mám různá jména. A pořád jsem ten Jeden. Já ti odpouštím. A já si uvědomil, že ke mně mluví Stvořitel. A když řekl ta slova: Já ti odpouštím, ten pocit, který jsem v tu chvíli zažil, se nedá popsat. Plakal jsem radostí. To se nedá popsat, jen prožít.
A jaký jsem byl já alkoholik vůči svému okolí? To by měli hodnotit oni. V něčem stejný jako otec, v něčem jiný. Když jsem šel do své minulosti a na základě toho snu, jsem si uvědomil, že ten sen byl i o mně. Taky jsem padl již v dětství. Obec na jižní Moravě a automaticky křesťanství se vším všudy. Jenže já byl tak uchvácen, že jsem chtěl být knězem. Jenže byla jiná doba, já o tom s nikým nemluvil a můj život šel jinudy. Tělo žilo, ale Duše živořila. A alkohol byl dobrou záplatou, abych mohl fungovat. Doma jsem nepil, nebo v garáži nebo jsem šeo do hospody. A konal jsem dobro, tedy snažil jsem se, jak se píše v Bibli. A maminka mi jednou řekla: Petře. Tys toho doma nikdy moc neudělal. Ale stačilo, aby někdo chtěl s něčím pomoci a už tě nebylo. A měla pravdu. Místo domácích prací jsem raději pomáhal druhým. Plně mne to uspokojovalo. A alkohol? Tak ten se již stal automatem. A jak jsem se choval k manželce a k dětem. V podstatě jako můj otec, nebyl jsem s nimi, utíkal jsem a schovával se. A když jsem přišel domů, tak jsem šel spát nebo jsem se někam uklidil. Oproti otci byl rozdíl v tom že jsem dělal dluhy. Ono kombinace alkohol a gambling je nebezpečná kombinace. Kolik dluhů za mne rodina zaplatila? To jim nikdy nejsem schopen vrátit. Přesto mne nezavrhli. A jsou pořád se mnou. A za to jim děkuji.
Co na závěr? Chápu lidi, kteří se takto veřejně kají. Ale opravdu musím konstatovat: Není závislý jako závislý. A trochu mne štve, že se takto veřejně kají pouze ti, kteří se chovali opravdu hrozně. Chápu, že je třeba ukazovat lidem reálné příběhy. Že to nejsou jen vymyšlenosti pro sledovanost. Ovšem jsou ve své podstatě i kladné příklady. Neříkám, že zrovna já. Můj otec však ano. A za to mu děkuji, jako i své mamince, babičce, sestrám a jiným členům své rodiny.
Tož tak.
