Článek
Chodbou otřásl ostrý, kovový zvuk.
Úder do zavěšené kolejnice. Znamení, že začíná ranní komunita. Zvedl jsem se z křesla a s těžkýma nohama šel za ostatními. Zamířili jsme do velké místnosti, kde už byl připravený kruh z židlí. Počkal jsem, až si sednou ti, co už měli svá pevná místa. Pak jsem opatrně dosedl na poslední volnou židli.
Kousek bokem seděla terapeutka Jana. Vedle ní seděl další chlap, zhruba čtyřicátník. Terapeut Honza.
Slova se ujal předseda – ten nejstarší klient v domě – a oficiálně ranní komunitu zahájil. Nejdřív poprosil dalšího člena, Dušana, aby přečetl zápis ze včerejšího dne. Dušan začal číst, ale já vůbec nevnímal, o čem je řeč. Včerejších schůzek jsem se neúčastnil, v hlavě mi hučelo a všechno mi to přišlo cizí.
První zrada u stolu ?
Když Dušan dočetl, předseda se podíval do kruhu: „Má někdo zájem si vzít slovo?“
Přihlásila se Nina. Ta drobná, křehká holka, která ode mě před chvílí u snídaně dojedla rohlík. „Já,“ řekla pevným hlasem. „Chtěla bych nahlásit, že jsem včera viděla Pavla, jak si balí cigaretu tady uvnitř na pokoji, a teprve pak šel na kuřárnu.“ Předseda se pomalu otočil na mého dvoumetrového spolubydlícího: „Co k tomu, Pavle, řekneš?“ Pavel zabodl pohled do země. „Jo, je to pravda. Zapomněl jsem se.“
Zíral jsem na ně oba s otevřenou pusou. Nechápal jsem, co to má znamenat. Proč na sebe sakra žalují? Co je to za zvrácenou hru?
Lidový soud a vymýšlení trestů
„Navrhněte trest pro Pavla,“ vyzval komunitu předseda. Místností začaly padat návrhy. Žádné slitování. „Napsat elaborát na pět stran A4 na téma škodlivost kouření.“ „Běh k hájovně a zpět, to jsou asi tři kilometry.“„Kačáky kolem budovy, jedno kolečko.“ „Umytí všech oken v přízemí.“
Když padly různé varianty, předseda to utnul: „Tak jdeme hlasovat.“ Většina rukou vyletěla nahoru pro první možnost. Pavel dostal elaborát. Čuměl jsem jako blázen. Co se to tady proboha děje? Než jsem to stačil rozdýchat, přihlásil se Zdeněk. Menší, zhruba pětatřicetiletý chlapík, taky alkoholik. „Včera jsem si šel po večerce zapálit,“ spustil s očima přibitýma k podlaze. „Měl jsem strašnou migrénu a prostě jsem to cigáro potřeboval.“ Sklopil hlavu a odevzdaně čekal, co mu komunita naloží.
Zdeněk nakonec z hlasování vyvázl s trestem naštípat metr dřeva ke krbu. Když výsledek uslyšel, jen se pousmál. Asi mu fyzická práce vyhovovala víc než psaní slohovek.
Na čele mi vyvstal studený pot. Srdce mi bušilo až v krku. Byl jsem tou situací naprosto paralyzovaný a fascinovaný zároveň. Ti lidé na sebe a na ostatní normálně bonzovali. Sami si vymýšleli tresty a sami se v nich koupali. Jakože cože?? Proč??
Ty krávo feťácká!
Hned nato si vzala slovo Veronika. Vysoká bruneta, mohlo jí být tak třicet, ale v obličeji měla vepsané tak těžké zážitky, že vypadala minimálně na čtyřicet. Kombinace alkoholu a pervitinu si vybrala svou daň.
„Chtěla bych slyšet vysvětlení od Milana, proč nebyl ráno na rozcvičce,“ řekla Veronika a upřela pohled přes kruh. Milan byl padesátiletý, menší, zavalitý chlap. Alkoholik. Nervózně se zavrtěl na židli. „Neměl jsem náladu. Měl jsem hrozné úzkosti a trošku deprese.“ Do debaty okamžitě vstoupila terapeutka Jana: „Proč jsi nepřišel za mnou, Milane? Když máš úzkost a deprese, víš, že tu na to máš medikaci. Když je nejhůř, můžeš dostat prášek navíc.“ Milan jen bezradně pokrčil rameny.
Veronika se jedovatě uchechtla: „Jasně, protože kecá! Normálně měl kopr a nechtělo se mu vstávat. Děláš to pořád, Milane.“ V tu vteřinu Milan zčervenal vztekem. Vymrštil se ze židle a zařval na Veroniku přes celou místnost: „Co se do mě pořád obouváš, ty krávo feťácká?! Hleď si svého, sakra!“ Za neustálého mumlání nejhrubších sprostých nadávek hlučně odkopl židli, práskl dveřmi a odešel na kuřárnu. Veronika se okamžitě sesypala a propukla v hlasitý pláč.
Sledoval jsem to celé a absolutně mi chyběla slova. Co to má znamenat? Kde to sakra jsem? Co se to tu děje a proč?! Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v nějakém bizarním blázinci, kde jsou všichni proti všem.
Když kryju tvoji lež, pomáhám ti do hrobu
Než mi došlo, co se v té místnosti vlastně stalo a proč je tohle divadlo pro uzdravení člověka nesmírně prospěšné, uběhlo ještě pár dní. Z pohledu normálního světa venku to byla čistá vojna, práskačství a šikana. Jenže v terapeutické komunitě platí úplně jiná pravidla hry. Pojem „bonzování“ tam neexistuje. Říká se tomu reflexe, nastavení zrcadla a zpětná vazba. Proč to ti lidé dělali? Protože každý závislý člověk je mistr světa ve lhaní, manipulaci a ohýbání reality. Venku jsme všichni dokázali stoprocentně krýt sami sebe i své pití. Hledali jsme výmluvy, proč něco nejde, proč jsme nepřišli do práce, proč jsme porušili slib. A ostatní nás v tom často ze soucitu nebo slabosti nechali vymáchat. Přesně to dělal Milan, když se vymlouval na depresi, aby nemusel na rozcvičku. Jenže v komunitě tahle solidarita nefunguje. Tady platí princip: „Když kryju tvoji lež, pomáhám ti zpátky do hrobu.“
Když Nina nahlásila Pavla, neshodila ho zlomyslně. Ukázala mu, že i taková drobnost, jako je ubalení cigarety na pokoji, je krokem zpět ke starému chování – k porušování pravidel a dělání si věcí po svém. Když Veronika konfrontovala Milana, nenechala ho sklouznout k té známé alkoholické sebelítosti.
Komunita totiž nenechá žádnou emoci pod pokličkou. Milan musel ven se svým vztekem, Veronika se svou přecitlivělostí. Tady se nelže. Tady se věci nepolykají, aby se pak spláchly panákem. Tresty, které si lidé navzájem vymýšleli, nebyly za trest v pravém slova smyslu. Měly člověka vrátit nohama na zem, naučit ho nést odpovědnost za své činy a odpracovat si vlastní chybu. Hned teď, na místě, bez odkládání. Nekompromisní prostředí komunity má závislého naučit jediné věci: absolutní, až bolestivé upřímnosti. I v těch nejmenších detailech. Protože malá lež plodí velkou lež. A velká lež vede zpátky k chlastu.
Moje chvíle v kruhu hanby
Ale tehdy, v tu první ranní hodinu, jsem tu hlubokou psychologii vůbec nechápal. Viděl jsem jen bandu bláznů, co se navzájem potápí. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: Musím držet hubu a krok. Dávat si strašný pozor, abych neudělal jedinou chybu, na kterou by mohl někdo ukázat prstem. Byl jsem rozhodnutý proplout nultou fází jako neviditelný duch. Jenže, jak jsem brzy zjistil, v komunitě nikdo neviditelný nezůstane. I moje chvíle v kruhu hanby nakonec přišla…Ale o tom zase v příštím příběhu.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz.
