Článek
Malopolská metropole v minulosti zažila hned několik období české a moravské nadvlády. Mojmírovští a přemyslovští panovníci tu dohromady vládli skoro sto let. Tato skutečnost se promítla i do místní architektury. Ve Starém městě a na Wawelu se dochovalo hned několik památek z této doby. Čeští mistři tu po sobě zanechali předrománské kostely a gotické hradby s bránami - nebo alespoň jejich zbytky. Českou nebo velkomoravskou stopou se ostatně může pochlubit možná až deset zdejších kostelů. Dva z těchto svatostánků (včetně samotné katedrály) jsou dodnes zasvěceny českým světcům. Hned polovina z osmi městských bran byla postavena Čechy, přičemž ta nejkrásnější z nich (a jediná, která se kompletně zachovala) je jedním ze symbolů Krakova. Nechybělo přitom mnoho, a na odkaz Mojmírovců a Přemyslovců mohli navázat i Lucemburkové. Na konci 14. století se zase z kazatelen krakovských kostelů začala ozývat plamenná kázání českých teologů z řad husitů i katolíků.
Polský bohemista Leszek Mazan, který je autorem knihy Český Krakov, české Malopolsko, v jednom rozhovoru prohlásil, že „Krakov je českým městem“. (ZDE) Ať už svá slova myslel jakkoli vážně, do jisté míry na nich něco bude.
Krakova mohyla ve čtvrti Podgórze je tichým svědkem Velkomoravské říše. Šestnáctimetrový kopec byl navršen na počest legendárního knížete Kraka, který bývá někdy ztotožňován s bájným českým vévodou Krokem. Podle některých badatelů měl tento mytický zakladatel Krakova přijít z Velké Moravy.
K prvnímu ovládnutí Krakova došlo již někdy v období let 874 až 880, čili za vlády velkomoravského knížete Svatopluka. Tehdejší opevněná osada na Wawelském návrší přitom byla důležitým centrem kmenového knížectví Vislanů. Pohanského vládce tohoto protostátu nechal Svatopluk násilím pokřtít. Hradiště bylo součástí Velkomoravské říše až do jejího hořkého konce v roce 906. Nejvýznamnějším nálezem z těchto dob je truhla s více než čtyřmi tisícovkami železných prutů (sekerek), které sloužily k výměnnému obchodu. Platidla byla objevena ve sklepení domu č. 13 v Kanonické ulici roku 1979 a jsou k vidění v místním Archeologickém muzeu. Dochovaly se i zbytky dřevěného kostela. Do druhé poloviny 9. století sahají také počátky dnešní krakovské čtvrti Zwierzyniec. Za časů Velké Moravy se tady totiž nacházelo pohanské ghetto.
Podruhé bylo město obsazeno někdy okolo roku 950 (či po roce 955), a to za panování přemyslovského knížete Boleslava I. Ukrutného. Krakov se stal druhým nejvýznamnějším politickým a hospodářským centrem raného českého státu. Tím prvním byla samozřejmě Praha. Nejstarší dochovaná zmínka o obou těchto městech pochází z roku 965 nebo 966. Jejím autorem je známý židovsko-arabský kupec a cestovatel Ibráhím ibn Jákúb. Vyslanec córdobského chalífy v ní Bújislava (myšleno Boleslava) nazývá „králem Frágy, Bújimy a Krakúa“, tedy Prahy, Čech a Krakova. Samotnou malopolskou metropoli přitom popisuje jako důležité obchodní centrum. Na Wawelu i v celém podhradí se v oněch dobách běžně mluvilo česky. Obyvatelé Krakova také museli posílat své daně do Prahy, zatímco jejich církevní orgány spadaly buď pod moravsko-panonskou diecézi, či pod nástupnické olomoucké biskupství. Wawelský vrch tehdy ostatně obývali dva napůl legendární biskupové, známí pod jmény Prohor a Prokulf, kteří podle názoru některých historiků byli nejspíše biskupy olomouckými (moravskými).
Předrománská rotunda svatého Felixe a Adaukta s čtyřlístkovým půdorysem byla postavena na vápencové skále z písčité břidlice a vápenné malty. Pozůstatky kostela se zachovaly až do výše tří metrů nad původní podlahou chrámu. V dochované zdi rotundy jsou kromě dvou okenních otvorů s ostěním obsaženy i zbytky jedné ze čtyř apsid.
Adolf Szyszko-Bohusz stavbu spojoval s velkomoravskou církví a s tzv. slovanským obřadem. Podle Klemense Bąkowského byla rotunda založena moravskými uprchlíky po zániku jejich státu.
Mezi lety 973-989, tedy již za vlády knížete Boleslava II. Pobožného, probíhala v jihovýchodní části Wawelu výstavba rotundy Nejsvětější Panny Marie - později přejmenované na rotundu svatého Felixe a Adaukta. Za vybudováním této dvoupatrové tetrakonchy stáli s největší pravděpodobností právě čeští misionáři v čele se zmiňovanou biskupskou dvojicí. Podle kunsthistorika Josefa Cibulky se její stavitelé inspirovali rotundou svatého Víta v Praze. Polský historik Marian Gumowski se zase domníval, že by mohlo jít o vůbec první wawelskou katedrálu. Gumowského teorii ale přesvědčivě vyvrátil jeho kolega Roman Grodecki. Krajně nepravděpodobná je i menšinová velkomoravská linka.
Dějiny vůbec nejstarší dochované kamenné stavby na území Polska jsou obecně velmi zajímavé. Dlouhou dobu se totiž mělo za to, že byla nenávratně zničena už někdy ve 13. století. Od Královského hradu ji původně oddělovala hluboká rokle. Roku 1241 se ale kostel stal součástí wawelského opevnění. V polovině 14. století byla rotunda přeměněna na hradní kapli. Během výstavby Královských kuchyní v letech 1516-1517 byla budova začleněna do komplexu budov západního křídla. V 17. století se ve spodní části kaple skladovalo stříbro, zatímco horní část objektu plnila obytnou funkci. Při přestavbě hradního křídla na vojenskou nemocnici v roce 1806 byla většina kaple zbořena Rakušany. Zbytky zapomenuté stavby byly pod podlahou hradu objeveny při vykopávkách v roce 1911. Zpočátku se mělo za to, že jde o pozůstatky obranné věže anebo pekárny. Až v roce 1917 je s rotundou svatých Felixe a Adaukta ztotožnil profesor Adolf Szyszko-Bohusz, který stál i za následnou rekonstrukcí této památky. Od roku 1975 představují hlavní turistickou atrakci v rámci podzemní prohlídky s názvem Ztracený Wawel. Interiér rotundy se zachovanými kamennými konzolemi ale není pro veřejnost přístupný.
Základy kostela svatého Michala na vnějším nádvoří Wawelského hradu. Podle polského historika Henryka Łowmiańského měl sloužit jako katedrála pro prvního krakovského biskupa Prohora. Je možné, že v dobách Velké Moravy na tomto místě stával jeho stejnojmenný dřevěný předchůdce.
Pohled na oplocené obrysy základů kostela svatého Jiří na Wawelu. Při archeologickém výzkumu v roce 2025 tu byl učiněn významný objev v podobě nálezu fragmentu zdi z patrně předrománského období. Tato zeď byla postavena navlas stejnou technikou jako rotunda svatých Felixe a Adaukta. Uvedený nález by mohl potvrdit teorii kunsthistorika Felikse Kopery, který tento kostel dával do souvislosti s Prohorovým a Prokulfovým působením.
S půl století trvající českou přítomností v Krakově bývají někdy spojovány i dva původně předrománské kostely na vnějším hradním nádvoří. Spekuluje se, že by mohly být ještě starší než samotná rotunda. Ve 14. století ale obě kaple přestavěli v gotickém slohu, a tak se dochovalo jen několik fragmentů románského zdiva. Blíže k hlavní části Královského hradu stával jednolodní kostel svatého Michala. Polský historik a medievalista Henryk Łowmiański tomuto kostelu připisoval funkci první wawelské katedrály. V roce 1086 ho Judita Přemyslovna (manželka tehdejšího polského knížete Vladislava Hermana) darovala włocławecké diecézi. Feliks Kopera prvotní katedrálu naopak spojoval s protilehlým kostelem svatého Jiří. V letech 1803-1804 byly oba kostely zničeny Rakušany, kteří si na jejich místě zřídili vojenské cvičiště. K odkrytí gotických základů těchto staveb došlo až teprve v padesátých a šedesátých letech minulého století.
Českou nebo velkomoravskou stopu možná nesou i zbytky nedaleké dvouapsidové předrománské rotundy, které se rovněž nacházejí v suterénu bývalých hradních kuchyní (konkrétně pod jejich jižním křídlem). Badatelé na pozůstatky základů tzv. kostela B narazili v polovině 60. let. Tento chrám mohl mít svůj předobraz v jedné z rotund v moravských Mikulčicích. Pravděpodobně zanikl už někdy ve 13. století.
Samotné hradiště obklopoval val tvořený třemi řadami roštových konstrukcí, které vyplňovala hlína a kamení. Po nástupu Piastovců byl tento val odstraněn.
K představě, že by raně přemyslovští panovníci na samém okraji svého státu měli vyvíjet tak intenzivní stavební činnost, je ovšem celá řada polských archeologů a historiků poměrně skeptická. Podle jejich názoru byla česká nadvláda pouze nominální (kníže Boleslav I. svěřil oblast kolem Krakova do správy svého vnuka Boleslava Chrabrého, který pravděpodobně sídlil přímo na Wawelu). V Čechách byly navíc kamenné budovy v 10. století velkou vzácností a omezovaly se takřka výhradně na panství Přemyslovců a Slavníkovců. Tehdejší hradiště proto údajně sestávalo jen z dřevěných staveb. První kamenné objekty na wawelském návrší tak měly vzniknout až po příchodu Piastovců.
Podle mého názoru bude pravda nejspíš někde uprostřed. Každá z wawelských rotund se totiž stavěla zcela jinou stavební technikou. Rotunda svatého Felixe a Adaukta byla postavena metodou opus incertum (nepravidelné zdivo), zatímco při stavbě kostela B byla uplatněna metoda opus emplectum (lité zdivo). Fasády kostelů svatého Michala a svatého Jiří zase byly povětšinou postaveny s využitím techniky opus spicatum (klasové zdivo).
Období raně přemyslovské nadvlády nad Krakovem v každém případě skončilo někdy v letech 988-990, kdy ho ke svému státu připojil piastovský kníže Měšek I. Událost, doprovázená masakrem tamní české posádky, představovala jeden z vrcholů první polsko-české války. Podle českého kronikáře Kosmase se polský kníže „zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem“. (ZDE) Ztrátu tohoto města ale ve své Kronice Čechů datoval až do roku 999, kdy již v Polsku vládl Měškův syn Boleslav Chrabrý. Tomu se v únoru či březnu roku 1003 podařilo (pod falešnou záminkou důležitého jednání) do Krakova vylákat tehdejšího přemyslovského knížete Boleslava III. Ryšavého, kterého zde nechal oslepit a uvěznit. Nebohý vladař tak zbytek svého života strávil ve vězeňské cele na Wawelském hradě, kde také roku 1034 nebo 1037 „nikomu mil a od nikoho neželen i umřel“. (ZDE)
Kostel svatého Vojtěcha v jihovýchodním cípu Hlavního náměstí představuje nejstarší dosud stojící stavbu Krakova. Přistavěná kaple byla původně zasvěcena svatému Janu Nepomuckému.
V polovině 12. století se na krakovském návrší svaté Bronislavy ve Zwierzyńci usadili řeholnice a řeholníci řádu premonstrátů ze severočeských Doksan. Zbožný rytíř Jaksa Gryfita tu pro ně nechal postavit klášter s kostelem svatého Augustina a Jana Křtitele.
Na knížecím dvoře Boleslava Chrabrého pobýval (byť v tomto konkrétním případě zcela dobrovolně) i bývalý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec. Budoucí světec do Krakova dorazil někdy na podzim roku 996. Na cestě ho přitom doprovázeli jeho bratři Soběslav a Radim Gaudentius. Vojtěch se v Krakovsku zdržel jen do jara roku 997, kdy se vydal na pro něho osudovou misijní výpravu k pohanským Prusům. Polský kníže mu poskytl ozbrojený doprovod v podobě třiceti vojáků. Svatý Vojtěch během svého několikaměsíčního působení v Krakově chodíval na malý pahorek v ústí Grodské ulice, kde se modlil a kázal kolemjdoucím (či spíše kolemjedoucím, neboť se zde nacházela křižovatka cest vedoucích do Vratislavi, Prahy, Norimberku a Kyjeva). Svá kázání pronášel v češtině, která byla tehdy srozumitelná i prostému krakovskému lidu. Mohlo ale jít i o jakousi směsici polštiny a češtiny.
Po Vojtěchově mučednické smrti v Prusích byla na místě zmíněného pahorku postavena malá dřevěná (později kamenná) svatyně. Románský kostel svatého Vojtěcha na rohu dnešního Hlavního náměstí vznikl nejspíš bezprostředně po kanonizaci tohoto světce v roce 999. Vyloučit ovšem nelze ani to, že ho nechal postavit a vysvětit přímo samotný Vojtěch. Alespoň to tvrdí legenda. V sakristii nyní již barokního kostelíku jsou uloženy relikvie „světce tří národů“ (tj. Čechů, Poláků a Maďarů) a také se zde nalézá stálá expozice s názvem Svatý Vojtěch v Krakově. Slavníkovec měl údajně stát i za vysvěcením kostela Nejsvětějšího Salvátora ve Zwierzyńci, kde prý k věřícím promlouval z dodnes dochované kamenné kazatelny u vchodu. Někteří polští badatelé počátky svatostánku datují do období české, či dokonce velkomoravské nadvlády. Podle zdejší tradice měl být kostel založen na místě pohanského chrámu. První písemná zmínka o této stavbě ale pochází až z poloviny 12. století.
Katedrála na Wawelu je kromě svatého Stanislava zasvěcena také svatému Václavovi. Světcovy sochy jsou umístěny v Zikmundově kapli a v presbytáři katedrály, zatímco jeho relikvie spočívají v tamní královské pokladnici.
Mezi čtveřicí světců v rozích Hodinové věže na wawelské katedrále nalezneme i svatého Václava se svatým Vojtěchem.
V komplexu Královského hradu na Wawelu narazíme na stopy jiného českého světce. Přibližně od roku 1020 tu stával nevelký románský kostel svatého Václava, který sloužil jako hlavní kostel nově zřízeného krakovského biskupství. V roce 1038 nebo 1039 jej však údajně vyplenila vojska Václavova praprasynovce Břetislava I. Jaká ironie osudu! Český kníže ale Krakov během svého vpádu do Polska nejspíš vůbec neobsadil. Podle názoru některých historiků si ho měl totiž Kosmas splést s Hnězdnem (po zničení Hnězdna bylo nicméně sídlo polských knížat přesunuto právě do Krakova). Kostel svatého Václava v 11. století každopádně přestavěli na kostel svatého Gereona, jehož zbytky je možné zhlédnout v podzemí západního křídla královského paláce. Nalevo od zámku se tyčí gotická katedrála svatého Stanislava a svatého Václava, postavená mezi lety 1320-1364. Jméno českého patrona tak z Wawelu nezmizelo.
Podle jedné nepříliš důvěryhodné teorie by zasvěcení první wawelské katedrály svatému Václavovi mohlo znamenat, že byla založena v době, kdy byl Krakov ještě součástí raně přemyslovského státu. Boleslav Chrabrý, který za vznikem kostela ve skutečnosti stál, ale mohl být v této věci ovlivněn svou matkou Doubravkou, jež byla Václavovou neteří.
Při návratu z křížové výpravy v roce 1147 se v Krakově zastavil i přemyslovský kníže Vladislav II. Z Konstantinopole se, jak píše František Palacký, vrátil „mořem Černým přes Kyjev a Krakov do Čech. Ve Krakově ale dav zatknouti strýce svého Spytihněva, odevzdal jej tamějšímu knížeti Vladislavovi pod přísnou dohlídku“. (ZDE) Vladislav II. ve městě jistojistě strávil „nějakou dobu“. Vždyť domů se měl vrátit až někdy v létě roku 1148. Je však otázkou, jestli tehdy na Wawelu sídlil Vladislav II. Vyhnanec, nebo jeho nástupce Boleslav IV. Kadeřavý. O tom, že by se Vladislav setkal s Boleslavem, ale nevíme.
Z vyšší věže zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie hraje trubač každou hodinu tradiční melodii, známou jako Mariánský hejnal. Znělka se přitom v polovině taktu pokaždé přeruší. Podle legendy má jít o připomínku události z roku 1241, kdy hrdlo hejnalisty, který díky svému troubení zachránil Krakov před blížícím se nájezdem Tatarů, prostřelil nepřátelský šíp. Oním trubačem byl prý jistý Moravan. Před útokem měl údajně na Moravu odvézt celou svou rodinu. Tvrdí to alespoň americký spisovatel Eric P. Kelly v knize The Trumpeter of Krakow (Krakovský trubač), vydané roku 1928.
Floriánská brána ve Starém městě je jedním ze symbolů Krakova. Čtyřstěnný základ této gotické věže z hrubého vápencového kamene byl postaven českými staviteli. Horní cihlová nástavba se střechou ale pochází až z pozdějšího období.
Na konci března roku 1291 byl Krakov ovládnut vojskem jiného Přemyslovce - Václava II. Obsazení města přitom proběhlo bez větších potíží. Český král se stal nejprve vévodou krakovským a v roce 1300 byl slavnostně korunován i na polského krále. Korunovace ovšem neproběhla ve Wawelské katedrále, nýbrž v Hnězdně. Václav II. ale v Krakově vydával důležité listiny, jež souvisely se správou nově nabytých území. Nejvýznamnější z těchto listin byla takzvaná první polská magna charta, která zaručovala bezpečnost obyvatelstva, zejména církevních institucí. Král v dokumentu také jmenoval zemskou radu složenou z krakovského biskupa, vyšších úředníků a předních velmožů. Rovněž se zavázal nevypisovat žádné další daně. Asi největším zastáncem přemyslovské vlády byl polský biskup Jan Muskata, který na krakovský biskupský stolec usedl v roce 1294. Za Václavova panování byly kolem Krakova postaveny kamenné hradby, jež nahradily předchozí dřevěné a hliněné opevnění. Pozůstatkem této zdi je známá Floriánská brána (další tři „české“ brány - Grodská, Ševská a Slavkovská - se do dnešních dnů bohužel nedochovaly). Ve městě se nacházela i česká vojenská posádka. Třetí (a závěrečné) období české nadvlády nad Krakovem ale skončilo v létě roku 1306, kdy ho dobyl piastovský kníže Vladislav Lokýtek. Tažení budoucího polského krále si tehdy vyžádalo životy 2 000 obyvatel města. Jeho dlouholetý fojt Albert se následně postavil do čela neúspěšného protipolského povstání (1311-1312), jehož cílem bylo obnovit českou moc.
Kostel svatého Františka z Assisi založili v roce 1237 františkáni původem z Prahy. Velkou zásluhu na jejich příchodu měla dcera českého krále Přemysla Otakara I., svatá Anežka Česká. Kromě pražské abatyše řádu klarisek se na vzniku tohoto svatostánku podílela také její sestra Anna Lehnická, která byla manželkou polského knížete Jindřicha II. Pobožného.
Na Jagellonské univerzitě mohou studenti absolvovat i výuku českého jazyka.
Šance na znovuzískání Krakova se přitom naskytla jen o pár desítek let později, za vlády Jana Lucemburského. V počáteční fázi polsko-teutonské války (1326-1332), na přelomu ledna a února roku 1327, stanulo před branami města početné české vojsko. Král Jan nicméně zůstal ve Slezsku. Češi od obléhání Krakova upustili pouze díky diplomatickému úsilí uherského krále Karla Roberta z Anjou. Snad ještě větší příležitost k jeho ovládnutí přišla na sklonku Janova panování.
Dne 12. července 1345 (podle jiného zdroje už 7. července) oblehly polské hlavní město dvě tisícovky českých vojáků. Stalo se tak v rámci tehdejší polsko-české války (1345-1348). Osmidenní obléhání, jehož se český král tentokrát osobně zúčastnil, ale skončilo neúspěchem. Útočníci byli paradoxně zadrženi dílem českých stavitelů (další ironie!). Lucemburský vládce měl dokonce v jakémsi aktu zoufalství prohlásit, že „se chce alespoň dotknout krakovských hradeb“. Jestli se mu to podařilo, nevíme. Polský král Kazimír III. Veliký údajně vyzval Jana na souboj, kvůli slepotě českého krále však tato výzva zůstala nevyslyšena. Kazimír, který se v předchozím desetiletí musel vzdát Slezska (1335), si mohl v každém případě oddychnout. Tentýž panovník nechal později v Krakově založit univerzitu (1364), jejíž profesoři získali většinou vzdělání v Praze.
Kostel svaté Kateřiny v krakovské Kaziměři patří mezi největší gotické chrámy Polska. Roku 1342 ho založili příslušníci řádu augustiniánů, které sem Kazimír Veliký nechal povolat z Prahy. Z pravé strany k němu přiléhá stejně starý klášter.
To Janův syn Karel se do malopolské metropole podíval hned několikrát. Poprvé tak učinil už v roce 1340, kdy byl ještě kralevicem. Kazimírovi tehdy Karel nabídl ruku své sestry Markéty, která ale rok nato zemřela. Kazimír si vzal později za manželku Češku Kristýnu Rokycanskou. Místní ji však v lásce rozhodně neměli. (Prý nařídila spálit chatrč prostému sedlákovi, protože jí kazila výhled na Wawel.)
Podruhé zamířil Karel IV. do Krakova proto, aby se tam oženil s Kazimírovou vnučkou Alžbětou Pomořanskou. Velkolepá svatba se uskutečnila v květnu roku 1363 ve wawelské katedrále. Svazku požehnal tamní biskup Jan Bodzanta (Bodzęta) - v jeho žilách údajně kolovala slavníkovská krev. Následná svatební hostina proběhla v domě bohatého krakovského kupce Mikuláše Wierzynka na Hlavním náměstí. Ke svatební noci na Wawelu ale málem vůbec nemuselo dojít. Leszek Mazan v knize Český Krakov, české Malopolsko totiž uvádí, že „když v předvečer svatební noci upadlo kolo u kočáru čekajícího před Wierzynkovým domem a císařova novomanželka jediným silným trhnutím nadzvedla celý vůz, aby mohl být opraven, její vyděšený manžel se snažil, jak jen to šlo, oddálit konzumaci manželství“. (ZDE)
Slavná tržnice Sukiennice na krakovském Hlavním náměstí byla poprvé zastřešena někdy kolem roku 1300, tedy za vlády krále Václava II. Ve stejném období byl také vůbec prvně zaznamenán název Rynek (Ringe).
Poslední Karlova návštěva města byla podniknuta v září roku 1364, při příležitosti konání velkého sněmu evropských panovníků. Karel tehdy do Krakova přicestoval i se svým tříletým synkem Václavem. Císař se znovu ubytoval v honosných wawelských komnatách. Mikuláš Wierzynek ve svém domě na krakovském Rynku uspořádal další slavnostní banket – lucemburský panovník na něm samozřejmě nemohl chybět. Zmíněné hostiny z let 1363 a 1364 bývají nejčastěji spojovány buď s Pinocińským domem č. 15, anebo s Morsztynowským domem č. 16. V těchto činžovních domech se dnes nachází vyhlášená restaurace Wierzynek. Vyloučit přitom nelze ani to, že se obě hostiny konaly v nedalekém činžovním domě Szara č. 6. Případně v některé z budov na ulici Świętego Jana. Ať už to bylo jakkoliv, Otec vlasti ve městě zanechal nesmazatelnou stopu. Vždyť ještě před vypuknutím druhé světové války se na zdi tržnice Sukiennice vyjímala malba, nesoucí název Karel IV. vjíždí do Krakova.
V restauraci Wierzynek kdysi povečeřel i bývalý český prezident Václav Havel. Tvoří ji tři měšťanské domy: Pinocińský dům s bílou fasádou, Morsztynowský dům s béžovou fasádou a Hetmańský dům se zelenou fasádou.
Hostina u Mikuláše Wierzynka na obraze polského malíře Józefa Simmlera z roku 1862. Karel IV. na něm sedí u stolu s číší svého milovaného vína, zatímco Kazimír III. Veliký přijímá dar v podobě zlatého loveckého rohu.
Hned čtyři pobyty v Krakově absolvoval Karlův syn Zikmund Lucemburský. Budoucí český král sem poprvé zavítal na počátku srpna roku 1382, kdy mu bylo čtrnáct let. Do polského hlavního města ho nechal poslat jeho starší bratr Václav IV. proto, aby se tam naučil polsky a seznámil se s místním lidem. Zikmund ale již o rok později stanul v čele dvanáctitisícové uherské armády, která se pokusila polskou metropoli dobýt (podle jiných odhadů však mělo jeho vojsko čítat jen pár tisícovek mužů, možná i méně). Zikmundovi se sice podařilo dostat do Krakova, vstup na samotný hrad Wawel mu ale umožněn nebyl. (ZDE)
Třetí Zikmundova návštěva Krakova se proto uskutečnila až v roce 1397 nebo 1399. Uherský panovník tam tehdy zápolil v rytířském turnaji. A bylo to klání navýsost úspěšné, neboť Zikmund na wawelském nádvoří „mnohokrát zkřížil kopí“ a domů do Uher se „vracel vesel“.
Naposledy se Zikmund ve městě objevil začátkem března roku 1424, když se na Wawelu zúčastnil korunovace manželky polského krále Vladislava II. Jagella. Následná hostina proběhla v tamním sále Laskowiec. Pro potřeby Zikmunda Lucemburského a jeho ženy Barbory Celjské byla na hradě vyhrazena speciálně vybraná malovaná komnata. Uherský král se během svého dvoutýdenního pobytu v Krakově zúčastnil projednávání různých politických záležitostí, včetně husitské otázky. Stoupenci kalicha o sobě ostatně dávali vědět i přímo v samém srdci Malopolska.
Karmelitánský kostel na Písku byl postavený z popudu Vladislava Jagella a jeho ženy Jadwigy (Hedviky). Roku 1397 přešel do vlastnictví řádu karmelitánů z Prahy.
Muzeum Czartoryských má ve svých sbírkách kousek dřeva z vozu, kterým byl Jan Hus přepraven na hranici, a také fragment částečně spáleného mistrova roucha. Tyto relikvie ale nejsou vystaveny, neboť není známa jejich pravost.
Z kazatelny wawelské katedrály šířil Husovy reformní myšlenky jeho přítel a žák Mikuláš z Miličína, který v Krakově působil mezi lety 1390–1397. V březnu roku 1413 navštívil zdejší královský dvůr další Husův přítel Jeroným Pražský. Vladislav II. ho na hradním nádvoří přivítal se všemi poctami. Nejbližší spolupracovník mistra Jana Husa se u polského krále snažil získat podporu pro České království v případě možného napadení. Jeronýmova mise však skončila neúspěchem. Místní duchovenstvo se totiž nedokázalo přenést přes profesorovy proticírkevní názory. Krakovský biskup Wojciech Jastrzębiec mu dokonce zakázal vstup do všech malopolských kazatelen. Husitské učení se na Wawelu šířilo také zásluhou Pavla z Kravař, který byl v letech 1423–1432 osobním lékařem Vladislava II.
Na krakovském dvoře přitom působili i čeští odpůrci husitství. Byl mezi nimi také Jan Jeroným z Prahy, teolog a bývalý spolužák Jeronýma Pražského, jenž se roku 1394 stal kaplanem a zpovědníkem polského krále. Po svém jmenování do úřadu královského zpovědníka měl nosit oděv „tmavě fialové barvy“. (ZDE) Dalším významným kritikem husitského učení byl zpovědník královny Jadwigy a bývalý Husův učitel Jan Štěkna, který přednášel teologii na fakultě Krakovské akademie (1400-1407). Tento cisterciácký mnich kázal nejspíše v kostele svaté Barbory na Malém rynku. Jan Štěkna je také autorem nejstarší známé polské vánoční koledy Zdrow bądź, krolu anjelski (Zdráv buď, králi andělský), která se zpívala i ve wawelské katedrále. Na krakovské univerzitě učil od roku 1418 i filozof Štěpán Páleč, jenž se s Husem názorově rozešel a později proti němu svědčil v Kostnici. Během svého pobytu v Krakově napsal několik teologických traktátů. Jedním z jeho žáků byl významný polský filozof Jakub z Paradyże. Osobnosti Štěpána z Pálče dal při své návštěvě Krakova vzpomenout i sám Jan Pavel II., který ho označil za jednoho ze slavných mistrů Jagellonské univerzity.
Starou synagogu v Kaziměři postavili v 15. století čeští Židé, kteří přišli do Krakova po pražském Velikonočním pogromu z roku 1389. Jde o nejstarší dochovanou židovskou svatyni na území Polska.
Husitská otázka ale rozdělovala i samotné Poláky. Velkého zastání se husitům dostalo například od královny Sofie. K jejich předním podporovatelům patřil také královský kancléř Jan Szafraniec anebo učenec Paweł Włodkowic. Stoupencem husitství byl rovněž krakovský astrolog a lékař Henryk Czech - jeho přídomek ostatně naznačuje český původ. Kvůli šíření myšlenek hnutí jej pronásledovala inkvizice. Nejzarytějším protivníkem husitského tábora byl naopak krakovský biskup Zbyhněv Olešnický. Ke zdejším odpůrcům učení mistra Jana Husa náležel i kanovník wawelské katedrály Stanisław ze Skarbimierze či profesoři teologie Franciszek Kreysewicz a Ondřej z Kokorzyna.
Území Malopolska se také stalo cílem několika spanilých jízd. K té nejznámější došlo o Velikonocích roku 1430, kdy husitské vojsko, vedené polským šlechticem Janem Kuropatvou a ruským knížetem Fridrichem Ostrožským, vyplenilo klášter paulánů na Jasné Hoře v Čenstochové. Při útoku byla poškozena i tamní ikona Černé madony. Samotnému Krakovu se tyto ničivé výpravy vyhnuly. Město totiž sehrálo důležitou úlohu v jednáních mezi husity a polským panovníkem. Na jaře roku 1421 dorazilo do Krakova husitské poselstvo pod vedením Jana Kardinála z Rejnštejna a Petra Payna. Rektor Krakovské akademie Jakub ze Zaborowa ale nevyhověl jejich žádosti na veřejné slyšení. S husitským programem čtyř artikulů pražských tak alespoň seznámili polského krále Vladislava II. a litevského velkoknížete Vitolda. K prvnímu veřejnému slyšení čtyř artikulů v Krakově tedy došlo až o deset let později - v březnu roku 1431. Tato jednání pomáhal zprostředkovat litevský kníže Zikmund Korybutovič. V čele tehdejší husitské delegace stál Prokop Holý. Jejími dalšími významnými členy byli Bedřich ze Strážnice, Vilém Kostka z Postupic a Petr Payne. Teologická disputace mezi husity a zástupci krále se uskutečnila v prostorách wawelského hradu. Polskou stranu zastupovali přední mistři Krakovské univerzity jako např. Eliasz z Wąwelnice. Samotná jednání přitom neprobíhala v latině, nýbrž v češtině. Členové poselstva se během nich nesměli zúčastnit bohoslužeb ve městě, a museli proto přebývat v sousední Kaziměři.
Poslední etapa (či spíše dvě etapy) společných česko-krakovských dějin se psala v letech 1795-1809 a 1846-1918, kdy bylo město nad Vislou součástí Rakouského císařství, resp. Rakousko-Uherska. Výraznou osobností tehdejšího Krakova byl polský malíř historických bitevních scén Jan Matejko, který měl z otcovy strany české předky. Za zmínku stojí také český básník a kněz Boleslav Jablonský, jenž působil ve čtvrti Zwierzyniec. Smuteční průvod s jeho ostatky se stal největším česko-polským shromážděním v historii města. Krakovští Češi byli v té době velmi početnou menšinou. V hlavním městě Krakovského velkovévodství jich žily necelé tři stovky.
Příloha:
Polský král Kazimír III. Veliký měl během svojí takřka čtyřicetileté vlády (1333-1370) zajistit kamenné hradby přibližně pětatřiceti městům. Tvrzení, že jedním z těchto měst měl být i Krakov, se ovšem nezakládá na pravdě. První kamenná a cihlová opevnění zde totiž už na přelomu 13. a 14. století projektovali a budovali čeští stavitelé. Ve Svatokřížském letopise z roku 1298 se koneckonců praví: „Eodem tempore Bohemi Cracoviam murovenunt“ („V této době Češi ohradili Krakov“). Češi a čeští Němci tu vybudovali nové bašty, brány a padací mosty, přičemž zároveň nechali rozšířit i ty stávající. Hradby zdokonalili tím, že postupně nahrazovali dřevo a hlínu vápencovým kamenem. Stejným způsobem bylo upraveno také opevnění Wawelu v nejslabších místech hradebního prstence. Městské obranné hradby, které nařídil postavit Václav II., měly po obvodě tvar nepravidelného čtyřúhelníku se zaoblenými hranami. Jejich délka činila přibližně 3 kilometry. Jižní část této 2,5 metru silné a 9,5 metru vysoké hradební zdi se táhla od kostela svatého Františka až skoro k úpatí Wawelu a od kostela svatého Ondřeje až ke Stradomské bráně. Ještě na začátku 15. století šlo přitom stále o jediné opevnění, jež obepínalo město. Úsek hradeb z nepravidelného lomového kamene (opus incertum) v Pijarské ulici, který propojuje Floriánskou bránu se Stolařskou a Prýmkařskou baštou, je také považovaný za Václavovu stavbu. (ZDE) (ZDE)
Příslovečné zlaté české ručičky stály i za vznikem čtyř z osmi krakovských bran. Kromě Floriánské brány, která je jedinou dochovanou branou ve Starém městě, šlo ještě o Grodskou (Hradní), Ševskou a Slavkovskou bránu. Všechny z nich zanikly v první polovině 19. století.
Grodská brána v podhradí byla jednou z nejkrásnějších městských bran. Nacházela se na konci stejnojmenné ulice, před kostelem svatého Jiljí. Jejím zničením utrpěl Krakov nenahraditelnou ztrátu.
Ševská brána při pohledu od západu. Za její obranu zodpovídali nejprve ševci, později byla bráněna cechem bílých kožešníků. Malá část předbraní v Ševské ulici se před nedávnem dočkala rekonstrukce.
Slavkovská brána představovala druhý nejdůležitější vstup do města. Stávala na křižovatce Pijarské a Slavkovské ulice, západně od Floriánské brány.
Autorova poznámka na závěr:
V některých zdrojích se uvádí, že dnešní krakovská čtvrť Kaziměř (Kazimierz) byla založena po vzoru Nového Města pražského. Konkrétně k tomu mělo dojít poté, co Kazimír III. Veliký na přelomu dubna a května roku 1356 navštívil Prahu a spatřil Karlem IV. založené Nové Město pražské. Tato informace ovšem není pravdivá. Kaziměř totiž ve skutečnosti vznikla již v roce 1335, čili o třináct let dříve, než Nové Město. Roku 1366 jí ale byla udělena rozšířená městská práva, což mohlo vést ke zrodu zmíněné legendy. Podobně zavádějící je i tvrzení, že středověká tvrz Okol (Okół) na úpatí Wawelu byla připojena ke Krakovu Václavem II. K začlenění této řemeslné a obchodní osady přitom došlo až za vlády Vladislava Lokýtka nebo Kazimíra Velikého.
Použité zdroje:
Grzegorz Bednarczyk. Nieistniejące kościoły Krakowa
Dušan Coufal. Polemika o kalich: mezi teologií a politikou 1414–1431. Kalich, Praha 2013.
Taťjana Durická. Vliv husitství na slovanské státy. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2010.
Jiří Friedl, Tomasz Jurek, Miloš Řezník, Martin Wihoda. Dějiny Polska. NLN, Praha 2017.
Michaela Antonín Malaníková, Jan Stejskal. Obraz islámu v textu řeholníka z 1. poloviny 15. století. In: Historica Olomucensia, č. 50 (2016).
Leszek Mazan. Český Krakov, české Malopolsko. Pracownia na Pastwiskach, Cieszyn 2012.
Józef Muczkowski. Dawne warownie Krakowskie. In: Rocznik Krakowski, č. 13 (1911).
František Palacký. Dějiny národu českého I. Odeon, Praha 1968.
Andrea Poláčková. Perla nad Vislou: Jak se do dějin Wawelu zapsali Přemyslovci?
Martyna Radlowska-Obrusnik, Eva Lenartová. České stopy v Krakově
Marcin Starzyński. Jak w Krakowie podejmowano Zygmunta Luksemburskiego. In: Rocznik Krakowski, č. 86 (2020).
